V životě mého tatínka existují periody, dle kterých se téměř v pravidelných intervalech objevuje jeho chuť porozumět světu počítačů.
První, deset let zpátky, byla snad nejhorší.
V té době chtěl pochopit všechny procesy, které se uvnitř stroje dějí a otázky typu:
„Proč mačkám alt a f4?“ nebraly konce a s odpovědí, že to tak prostě je, se nesmířil.
„Všechno má svou logiku!“ z počátku klidně odpovídal a později už vykřikoval.
První perioda byla krátká a málem jsme se při ní vzájemně pozabíjeli.Před pěti lety přišlo druhé kolo, kdy se už tatínek smířil s tím, že pochopit všechny procesy uvnitř písíčka, je objednávka do blázince.
Tentokrát byl problém jinde, uchopit myš bylo pro něj stejným problémem, jakým je pro většinu tříletých zavázání tkaniček. Vysvětlil a ukázal jsem tedy základní držení a spustil hru miny se střední obtížností, kde precizní ovládání myši je nezbytnou nutností, seznámil ho s pravidly a nechal o samotě, dokud si sám nezavolal po hodině o pomoc:
„Pocém! To je strašně těžká hra, já dokončil jen jednu…“ a protože můj tatínek není rozhodně žádný blbec, zvědavě jsem se ho zeptal, jak to hraje.
„Přesně jak jsi mi říkal, jednička znamená mina do jednoho čtverečku od čísla, dvojka dva čtverečky od čísla a když se mi objeví osmička, tak jsem skoro vždycky ztracený. Jen jednou jsem to celé odminoval!“.
„To bych chtěl vidět!“ vydechl jsem.
Po pečlivějším vysvětlení pravidel mě opět málem zabil a byl konec i tomuto kolu.
…ale myší už vládne precizně!
Dnes koukám na tatínkův nový notebook a jsem upřímně zvědavý, kdo koho zabí tentokrát…