Modří už vědí a já už to vím dávno taky…
Cizí nespravedlnost mě tolik netrápí, jako nespravedlnost má vlastní, ale to, co se mi stalo včera, mě nejen trápí, ale doslova bolí.Rodiče si mě udělali krásného a díky Boženčinu úsměvu, který se jí vyloudí na tváři kdykoliv mě vidí, jsem tomu uvěřil.
Udělali si mě taky chytrého, ale ne dost, abych všechny zkoušky dělal na poprvé a opět mě Boženka utěšováním a novou motivací přiměla k víře v sebe sama.
Do vínku jsem dostal i šikovnost a nejinak i tady jsem tomu uvěřil až po nesčetných pochvalách, kterých se mi od Boženky dostalo.
Inu, ne nadarmo se říká, že za úspěchem mužů hledej vždy ženu a u mě to platí dvojnásob…
A Boženka mi pomáhá i tehdy, když už si chodím po tom světě namyšleně a stavím si sám sobě pod sebou piedestal.
„Na copak to koukáme?“ zeptal jsem se po přisednutí k televizi.
„Poslední skaut“ odpoví Boženka pohotově.
„O čem to je?“
„To nevím, ale hraje tam Bruce!“ On je tak mužnej, charismatickej, šikovnej, chytrej a krááásnej…“dodala zasněně a procítěně s upřímným pohledem na mě „…vždycky, když na něj koukám, tak si vzpomenu na tebe…“
Je zvláštní jak je ten život zařízený, že si v jednu chvíli chrochtáte blahem a o vteřinu později se vám sesype svět a začínáte uvažovat že si vás rodiče neudělali zase tak krásného, chytrého a tak dále…
„…no prostě úplnej opak!“ dodala Boženka s povzdechem směrem k Willisovi.
Inu ale proč ne, takové osobní zemětřesení by tu potřeboval kde kdo, tak jsem aspoň v něčem první!