Vsadím se, že kdyby dostal na výběr, snědl by raději ty slimáky.
Jedna jediná věta mi může spolehlivě otrávit nedělní odpolední lenošení u televize: „Božka, já ti mám nějaký hlad.“
„Ježiši, už zase?“ vyvracím oči v sloup „Vždyť jsme před chvilkou svačili.“To už ovšem Bořek neslyšel a já se s velkým sebezapřením naklonila z gauče a nakoukla směrem do kuchyně. Identifikovala jsem pouze jeho vystrčené pozadí, zbytek měl do pasu zabořené do lednice a hledal, co by sežral.
Čekala jsem jen, až si obvyklou sadou otázek vyžádá svůj realizační tým, tedy mě a nespletla jsem se.
„Hele, ta vepřovka je volná, nebo s ní něco plánuješ?“
„Máme dost cibule vůbec? A kde vlastně máme cibuli?“
„No a kde mám toho sejra ze včera?“
„Božká… Pomoc!“
„Ani mi nehne!“ pomyslela jsem si, ale po 20minutách šramocení z kuchyně, ale jinak pro mě celkem nervózního naprostého komunikačního ticha, přišla otázka, kterou jsem opravdu nečekala:
„Dáš si taky? Je to chleba s vepřovkou a cibulí a pepřem a okurkami!“
On to snad zvládl sám! Nevěřila jsem vlastním uším a už mi bylo jasné, že tohle musím ochutnat:-
„Dám!“ špitla jsem očividně zaskočená.
„A kolik? Mám osm chlebů…“
„Proboha, jeden mi stačí!“ a přemýšlela jsem si, jestli mi někdo Bořka nevyměnil za nukleární hovado. „To jsem zvědavá, kdo to všechno sní.“ houkla jsme do kuchyně, ale to už se mi nesla hromada cibule na talíři mocně posypaná pepřem. Tuším, že někde pod tím bude ta vepřovka a možná i ten chleba.
Po půl hodině slz, které jsem ronila u jednoho z osmy chlebíků a nevěnovala okolnímu světu pražádnou pozornost, jsem si uvědomila, že z kuchyně nevychází vůbec žádný zvuk, hluk, nebo aspoň šramot.
Rozjela jsem se okamžitě k poslednímu známému výskytu Bořana a doufala, že nenastalo nejhorší. Jak jsem se ovšem mýlila. První, co jsem zahlédla, byla opět Bořkova zadní část spodních zad, jak vyčuhuje z lednice a hned, když mě zaregistroval, mi věnoval cibulový úsměv, který by mě spolehlivě porazil, nesedět už.
„Zbylo mi trochu cibule a je škoda to vyhodit. Dám si ještě tyhle rybičky. Můžu viď?“
„Můžeš, ale to už musím vidět.“ hlesla jsem nevěřícně a koukala na to jeho bříško, kde se teď vaří jedna vepřovka, hora cibule a kilo pepře k tomu… To bude zase noc!
Sedla jsem si ke stolu naproti tomu mému jedlíkovi a koukala, jak posvátně otevírá tu svou malajskou konzervu rybiček, nadrobno krájí cibulku rovnou do konzervy a připravuje si dvě mocné skývy chleba, bere titěrnou vidličku, sedá si, opět se na mě směje a konečně noří vidličku do konzervy, aby si trošek nabral a strčil vše do pusy, aniž by ze mě spustil oči.
Rozplýval se nad tou báječnou chutí a kdybych tam nebyla jistě by si i pomlaskával.
To všechno ale jen krátce.
Postupně mu úsměv na tváři tuhl a sousta v puse ztěžkla. Nakonec to všechno přeci jen hrdinně spolkl, ale okamžitě začal rozhrnovat cibulku v konzervě, aby se podíval, cože si to do té pusy strčil.
Byla jsem zvědavá, ale sledovala jsem raději než dění v konzervě jeho práci mimických svalů.
Nejdříve to byla děsivá zvědavost.
Pak nevěřícné oči.
Zděšení.
Odpor.
Teprve teď jsem nahlédla do konzervy a začala se dusit smíchy, protože jsem viděla to, za co by klidně jeden labužník umlátil druhého… jikry… kaviár…
No vidíte, takový to býval jedlík a teď jen polehává, naříká, fňuká, za břicho se popadá, ale smíchy to asi nebude a do toho všeho jen o živočišné uhlí a endiaron prosí, ale i přesto jsme si vědoma toho, že jakmile přestanu být velkoodběratelkou toaletního papíru a on se odváží opustit bezpečný prostor okolo záchodu, tak ho najdu zase zabořeného šňupat v lednici.