Jistě že ne, ale jednou to přijít musí!
Ani přes všechny ty trable, které mě v životě potkaly, nepřestávám věřit, že jsem šťastný člověk, místy i pokorný a tak drobné rány osudu, možná spíše jen obyčejné smůly, snáším s humorem a nadhledem. Není proto divu, že blízké okolí tím doháním až k šílenství, a čím je jeden blíž, tím spíše se dříve, nebo později zblázní a začne mi usilovat v tom lepším případě pouze o holý život a v tom horším případě pak o mou pomalou bolestnou smrt.
A jednoho krásného dne chyběla Božence k tomuto stavu šílenství už jen jedna malá pomyslná kapka…
„Potřebuji na záchod.“ sdělila mi naléhavě Boženka při odchodu z nemocnice, což znamenalo v překladu bez zastávek rovnou domů, neboť naše nemocniční toalety hluboce nesnáší.
„A vydržíš to chvilku?“ zeptal jsem se s pohledem na čtyři pokladny, kde se platily nemocniční poplatky.
„Tak ju…“ zaznělo spokojeně.
A to bylo naposledy, co byla ten den spokojená…
To moje štěstí totiž nemělo v tu chvíli ani potuchy, že si vybírám frontu, do které se postaví na základě kresleného seriálu The Simpsons, kde v jednou díle indický prodavač Apu radil Marge, jak vybírat, do které fronty se postavit pro rychlé odbavení, prý ta, kde je nejvíce lidí, kteří vypadají, jakoby někam pospíchali. To vše zarputile činím i s vědomím, že nemám absolutně ponětí, jak takové spěchavé lidi identifikovat.
Inu, ale vybral jsem si i dnes.
Nebyla to nejkratší fronta a čítala oproti ostatním o dva čekající navíc a tak jsem v duchu hlášky z filmu Sněženky a Machři okamžitě Boženku chlácholil, že to sice není nejkratší fronta, ale za to tu budeme čekat nejdéle.
Už její pohled po tomto nevinném pokusu o vtipkování mi měl naznačit, že humor, je to poslední, co se ode mě teď čeká. Varovných znaků jsem nedbal a dál si vesele pobrukoval melodie, které mě napadaly a ani nevím jak dlouho, ale z mého blaženého rozjímání mě probudila bolest na malíčku levé nohy.
Boženka nervózně jezdila kolem mě a snad i schválně mi jezdila přes boty. Ne, tomu nevěřím, schválně to jistě nebylo. A hned, jak jsem se na to moje sluníčko podíval a uviděl její láskyplný pohled, vytanula mi na mysli další hláška ze stejného filmu a dřív než jsem zapojil mozek ze mě i vypadla i ta poslední pomyslná kapka:
„Vydrž, Prťka, vydrž!“
Na to, co jsem slyšel potom, mi nestačí slovní zásoba. Pamatuji se jen, že známé tváře z okolních front už dávno odešly a my stály na stejném místě, kde kolem mě kroužila Boženka v děsivém kruhu jako sup a hlasitě štěbetala něco o mé smrti.
„Ha, lepší varianta…“ pomyslel jsem si „…chce mě jen zabít.“
Záhy jsem ovšem zjistil, jak bláhově naivní jsem byl.
Když Boženka znechuceně opouštěla nemocniční toaletu, procedila ke mně v tu chvíli jistě upřímně myšlenou výhrůžku:
„Já tě nezabiju, to bys to měl moc lehký, já tě rovnou umučím!“