Mé dětství je lemováno pohádkami, seriály a filmy.
Ohlédnu-li se zpět do svého dětství, najdu vždy nějakou pohádku, seriál, či film, který byl pro jisté období typický.
Nejdříve to byly pohádky.
Sekal jsem kolem sebe čímkoliv, co připomínalo meč, jako Bajaja a stejně tak dělal i němého a vlastně i hloupého, ale to už jsem hrál spíše hloupého Honzu. Někdy mám pocit, že toho hloupého Honzu napodobuji až do teď, ne už tak dobrovolně ovšem.
Nebál jsem se ani ženských postav, vychovávaly mě především samé ženy od maminky přes sestru až k babičce, sousedky nevyjímaje a tak mi přišlo naprosto přirozené se skrývat po zahradě v lesíku, coby Červená Karkulka před vlkem, ale i před rodiči a před všemi, kdo mě zrovna měli na starost.
Seriály, kapitola sama pro sebe.
Čtyři tankisti a pes a já střílel na všechno, co se mi jen trochu nezamlouvalo. Létal jsem po domě jako Létající Čestmír a ujídal ze všech květináčů a věřil, že přeci aspoň jedna květinka musí být ta kouzelná, neotrávil jsem se asi jen náhodou. Kradl jsem všechny prsteny a zběsile s nimi točil na prstech, prsten Arabely zůstal navzdory systematickému pátrání neobjeven. V neposlední řadě a k velké radosti rodičů, jsem náhodně cokoliv vhodného zapaloval, abych to vzápětí mohl hasit jako můj velký vzor Soptík. Dráček, který se vymkl rodinným tradicím a k nelibosti otce se stal požárníkem.
A konečně filmy.
Těch bylo nepočítavě a stále ještě přibývají. Vypsat je a hlavně si na všechny vzpomenout je nad mé síly, ale v úterý jsem si na jeden skoro zapomenutý vzpomněl.
Oni mi ho totiž rovnou dávali v televizi!
Vůně cibule
Špageti western, který sledován dnešním odrostlým okem působí úsměvně, ale tenkrát jsem ho žral a to doslova, neboť hlavní hrdina se místo zbraněmi oháněl převážně cibulí, kterou používal právě místo těch zbraní a kterou konzumoval na všechny možné způsoby.
A já taky!
Vyjídal jsem cibuli ze sklepa, brečel u toho, pak dýchal na všechny kolem a čekal, koho to skolí tak, jako ve filmu a že jich bylo!
Měl jsem šťastné dětství a za to můžu poděkovat jedině svým rodičům a Ty, Boženko moje, už teď aspoň víš, proč se mimo jiné i u krájení cibule tak pitomě culím, jsem s Tebou šťastný!