Blíženci jsou nepopsatelní; snad proto, že se dokáží mávnutím kouzelného proutku proměnit nejméně ve dvě osoby…
Ano, je to tak!
Boženka i já jsme blíženci a naše domácnost díky tomu bývá domácností všelijakou, jen ne klidnou a tichou.Ono totiž zkuste si představit minimálně čtyři tvrdohlavé jedince, kteří mají na jakýkoliv problém během jednoho dne odlišný názor než všichni ostatní a odmítají ze svých požadavků slevit, byť jen o jeden maličký bezvýznamný kousíček, ale o tom to dnes nebude.
Ostatně tuhle naši tvář znáte, coby pravidelní čtenáři jistě velice dobře, protože právě o ní je většina našich příběhů – pojmenovali jsme je Boženkou a Bořkem.
S touhle povahou ale na veřejnost nechodíme, byla by to společenská sebevražda. Většinou jsme tedy navenek milí, hodní, společenští, usměvaví, přátelští a občas, ve zvlášť důležitých momentech i přehnaně slušní…
A takovým zvlášť důležitým momentem bylo i vůbec mé první setkání s Boženčinou maminkou.
S otevřením branky u plotu jsem proto zvolil nejslušnější povahu, nahrál odpovídající konverzační program, hlídal si držení svého těla a sledoval a kontroloval dalších asi sto tisíc různých věcí a hned pak začal za stálého pochychtávání Boženky s její maminkou hovořit o všem možné i nemožném.
Chvilku, kdy nám mamka připravovala ledovou kávu, Boženka využila ke slovnímu popíchnutí a nabádala mě, ať se nepřetvařuji, že mě beztak prokoukne.
O tom jsem vůbec nepochyboval, je to přeci jenom moudrá žena, leč čím později, tím lépe!
Káva byla výborná, ale téma se stočilo na mé studium.
Tohle téma, zvláště potom, co se mi povedlo vyvést při dokončování sepisování diplomky, nemám vůbec rád. Odpovídal jsem proto krátce a svůj zrak sklopil ke kávě, kde jsem pozoroval bublinky po míchání brčkem s proužky, jako z vytržené z dob mého ranného mládí.
Dříve, než jsem si uvědomil, jak podezřelý je můj zádumčivý pohled do kávy, dolehla na mě jako blesk z čistého nebe mamčina stručná otázka:
„Co studujete?“
Okamžitě jsem se snažil napravit můj společenský prohřešek a spustil jsem slovní obhajobu z kategorie těch nejvíce odzbrojujících. Šlo přeci o hodně!
„Nic nestuduji. Všechno je v pořádku. Káva je výborná! Řekl bych dokonce, že ta nejlepší, co jsem kdy pil.“ udivený a řekl bych i trochu nechápavý pohled maminky mě však donutil ještě k velkolepější ódě na jeji ledovou kávu.
„Věřte mi, piji ledovou kávu často a všude, kde ji jen mají, ale k Vám a jedině k Vám bych se vracel přes celý svět, jen abych ji mohl znovu ochutnat. Je zkrátka nejlepší! Vy jste nejlepší!“
Udivený výraz nezmizel.
Naopak!
Nabral na intenzitě a já začínal být v koncích. Naštěstí maminka využila krátké chvilky, kdy jsem se nadechoval k dalším vlnám chvály na její adresu a znovu mě stručně, ale přesně zasáhla na velmi citlivém místě:
„Já ale myslela, jaký obor studujete?“
Dalších několik minut byla rudá barva můj největší kamarád a zatím co se Boženka mohla pro změnu smíchy udusit, já se červenal tak, že jsem se ani nepoznával…
Tato situace mě přivedla k myšlence přehodnocení mého společenského programu. Zřejmě uberu trošenku z té škrobenosti, protože i s ní mě Boženčina maminka dřív, nebo později pozná v plné kráse a já si tak bez ní budu moci odpustit tyhle kardinální trapasy 🙂