Říká se, kdo si hraje, nezlobí, ale už méně se říká, kdo si nehraje, zlobí se, i když je to stejně pravdivé…
Deštivé a unavené nedělní odpoledne přímo svádělo k hraní. Po pár pokusech jsem ale zjistil, že Boženka mé nadšení nesdílí a uchýlil jsem se tak k něčemu, k čemu už dlouho ne…Pustil jsem počítač a natáhl se až dozadu do šuplíku pro pouzdro s hrami a počal listovat, samé strategie, které si nemůžu dovolit ani rozehrát, neboť tolik volných dnů zase nemám…
Na posledním místě jsem ale objevil něco rychlého přesně pro tuto dlouhou chvíli:
NHL 98
Instalace.
Spuštění.
Nostalgicky rozzářené oči a do toho všeho halekající Boženka, že jde za mamkou…
Co víc si přát?
Okamžitě jsem propadl do herního ledového světa všemi smysly a plně, se vší vervou, se oddával této rychlé hře. Záhy jsem ztratil pojem o času a ještě o chvilku později už jsem hráče z plna hrdla povzbuzoval:
„Kurva, dělej! Šoupni ho tam!“
„To jsem ti ho tam fouk, chachááá!“
„Já jsem dobréééj!“
„… a příště Ti naložím ještě víc!“
No zkrátka jsem se projevil jako inteligentní zralý muž, ale co… jsem doma sám a krásně jsem se odreagoval!
Večer jsem se přitulil tak, jako vždy. Boženku jsem pohladil a koukl ji hluboce do očí a v tom jsem uviděl něco, co jsem rozhodně v tuhle chvíli vidět nechtěl a tím byl nějaký problém.
Přesněji nějaký velký problém!
„Bořečku, teď mi ho tam šoupneš, nebo foukneš, nebo mi rovnou naložíš a pak se sám pochválíš..?“
„Víš co? Běž si za tou svou virtuální děvkou!“
Ten večer jsme měli dlouhé vysvětlování…