…aneb jak to bylo, když se pilo.
Konečně na nás došla řada v místní pálenici.
Jelikož je táta už několik dní chabrus na ruku, přislíbili mu pomoc kamarádi. Jak jinak než za vidinou koštu.
Jak řekli tak udělili.
Ráno naložily bečky s kvasem na vozík, tátu do auta a s prezidentským kynutím odjížděli.Máti jim na uvítanou připravila menší občerstvení aby se prý tak rychle nezhulákali. Kousek uzeného, voňavé klobásky, čerstvý chlebík a samozřejmě kvašáky.
Ten nejlepší základ pro to nejlepší pití.
Hned po návratu paličů nám bylo jasné, že na základy je pozdě.
Jediný kdo je ocenil byl řidič. U všech ostatních už proběhla degustace v hojné míře.
Táta se vypotácel z auta a s mohutným:
„Hoši poďtéé na čtvrtůů, nééé !!“ táhl kamarády dál.
Události potom nabraly rychlý spád.
Čerstvě vypálený tekutý poklad povznášeli ve čtvrtkách vysoko nad hlavy a s hlasitým skandováním „Vejdi a neškoď “ ho převraceli do chřtánů.
A že jich tam vešlo snad ani nemusím říkat…..
Na druhý den ráno vejít do kuchyně a neuškodit bylo ovšem nad lidské síly.
Táta seděl na podlaze opřený o lednici a tvrdě spal.
V náručí tiskl poloprázdný demižon, domem se táhla vůně slivovice, která se vesele odpařovala z podlahy.
Celou věc mamka uzavřela slovy:
„Tak to máme letos odbytý, ten náš táta je ale dobytek, co?“