aneb Kombinace jednoho z extrémů lenosti a provozní slepoty.
Ačkoliv název pokoje – Pokoj pro hosty – napovídá něco jiného, opak je pravdou. Ačkoliv se považuji za domácího hráče domácnosti, považuji tento pokoj za své hájemství. Jinými slovy, zde mám ukrytou svou láhev šnapsu proti bezesným nocím, zde nabírám sílu po velkém obědě a zde se ukrývám i před všemožnými strašidly nabírajících nepochopitelně podobu Boženky.
Zatímco strašidla se do mého pokoje pro hosty neodváží strčit ani hlavu, Boženka mi tam občas chodí uklízet a vůbec rovnat všechno přesně tak, abych to hledal o nějaký ten čas déle, než je obvyklé. Smířil jsem se s tím a revoltuji po svém. Symbolem mého vzdoru proti nelogickému pořádku se stala stolní lampa, která někdy v lednu vypověděla službu, a díky atypickým žárovkám jsem ji nahradil jedním z elektrických svícnů, kterých byl toho času po končících Vánocích plný dům.
Za bezmála deset měsíců jsme se spolu plně sžili, a aniž bych si to uvědomoval, pomalu pomaličku se z mého symbolu revolty stával symbol i jejího konce.
Včera jsem přišel do pokoje pro hosty a něco bylo jinak.
Něco bylo jiného.
Něco…
„Boženko…“ halekal jsem „…ty jsi mi tu uklízela?“
„Nééé… jen jsem už udělala vánoční výzdobu.“
Znejistěl jsem a mé oko sklouzlo na místo svícnu, kde se k mému úžasu rozsvítila stará stolní lampa.
A já teď vůbec nevím, jak to moje štěstí pořádkumilovný informaci o tom, že mi v pokoji vánoční výzdobu nepřipravila, ale teprve uklidila, přijme.
Snad to přežiji…