Raněný, ale šťastný… Opravdu šťastný?
Už střízlivím.
Pomalu, ale tentokráte snad definitivně střízlivím.
Je čas poohlédnout se po nepříteli a trochu si zrekapitulovat výchozí situaci, protože konečně vidím a snad už i uvažovat dokážu…Boženka.
Protivník.
Bitva s ní byla krutopřísná.
Ostatně jaká kdy nebyla?
Tentokráte mám po bitvě přeci jen ale smíšenější pocity…
Na hlavu jsem porazil veškeré protipartizánské jednotky v podobě školních povinností a náležitě, opravdu NÁLEŽITĚ, to oslavil a v tu nestřeženou chvíli přišel protivníkův frontální útok.
Útok drtivý, ovšem bezzubý, protože od vlny euforie se odrážela jedna rána za druhou a ty, které přeci jen prošly a mířily přesně na cíl, se jen neškodně svezly po alkoholovém oparu, jak kapky po čelním skle…
A do této chvíle nepoznaná zoufalost opozice vyvrcholila překvapivým a strašidelně konečným rozhodnutím:
„Zříkám se taktických zbraní plošného rozsahu!“ hlásala protistrana nedělního rána…
To znamená, že je konec falešných obvinění a lživé propagandy v novinách namířených proti Bořkovi?
Nebude to chybět nezúčastněným stoupencům?
A nebude to chybět mně?
V tu chvíli jsem poznal pocit Pyrhova vítězství a s vypětím všech sil a se sebezapřením zahájil mírové rozhovory.
Nepřítel už opustil atomový kryt a začíná komunikovat a vyjednávat.
Naštěstí!
Přeci jen, co bych to byl za tyrana bez demokratické opozice…
…nebo, že by to bylo obráceně?
Kdo ví…