Blouznivé bláznění.
„Haló, haló… Ťuky ťuk… Slyší mě někdo?“
Mé citlivé ouško zaznamenalo nějaký šepot. Zmateně se rozhlížím odkud to volání přichází.
Bože, ano! Promlouvá ke mě moje vlastní děloha.
Haló, obale, schránko, osobo! Nemyslíš, že už máš nejvyšší čas, aby jsi mě taky zapojila do děje událostí?
Nevěřím vlastním očím ani uším.
Haló osobo, slyšíš? Ťik tak, ťik tak…“
Už je to tak, můj reprodukční orgán neodbytně alarmuje před biologickou katastrofou.
Otvírám oči a nevěřím jim.
Celá zmateně se rozhlížím všude kolem, a jediné, co vidím, jsou spermie. Miliony spermií vrtí neposedně ocásky, pošťuchují se, cvrlikají a předhání jedna druhou. Úžasem bych snad i otevřela hubu, kdybych se nebála, že toho několik miliónů z nich využije a chytne špatný směr.
„Vidíš je? Ty všechny chtějí ke mě a ty ne a ne to dovolit…“ znovu vyčítavě promlouvá moje děloha a celé nekonečné hejno spermií zpozorní a jako na povel vztyčilo ocásky do pozoru.
Tentokrát jsem tu hubu úžasem otevřela několik jsem jich asi i spolkla.
„Bléééé, to je hnusný, hořký… citím… vodu, obilí, chmel… ježiši, chutná to jako pivo…“
„PIVO NÉÉÉÉ…“ křičela jsem z plna hrdla, ale můj jekot slábl, jako kdybych někam padala.
Probudila jsem se zpocená, jako myš.
Bořek spokojeně chrápal vedle mě.
Celá šťastná, že to byl jen sen, jsem se k němu přitulila, že ho políbím.
Zhluboka vydechl.
Omdlela jsem a v nočním stolku se sám nastartoval alkohol tester…
Toho rána jsem měla vážný hovor se svojí dělohou, která ani slovem po nočních událostech neodporovala, neboť stejně jako já, měla několikráte tu čest pocítit výpary našeho objektu společného zájmu…
Shodly jsme se na tom, že bečku piva ani jedna rodit nechceme…