Maličkostmi pro krásný den.
Ve městě, kde žiji, za poslední roky vyrostla řada kruhových objezdů a já z nich, přesněji z chování řidičů na nich, ale i před nimi vyloženě rostu a jsem nucen se chovat tak, jako bych projížděl kolem školy, čekám tedy prakticky cokoliv.
Nejčastěji se pak setkám s chováním řidičů, jako kdyby přijeli z té nejvedlejší vedlejší ulice opatřené navíc značkou stop a dávající tak přednost všem vozidlům v dohledu, leckdy i těm odstaveným.
Přesto všechno zdržení tyto superopatrné řidiče upřednostňuji před těmi, kteří se přiřítí na kulaťák rychlostí od pohledu převyšující rychlost povolenou a leckdy i vhodnou, s čímž jsou se mnou ve shodě i kvílející pneumatiky a zastávají tak pravidlo, že čím rychleji prolítnou tuhle šikanu, tím méně pravděpodobněji budou muset dávat někomu přednost. Nedej tedy bože, když jste už součástí pohybu na kruhovém objezdu a oni právě přilétnou.
A zrovna minulé pondělí jsem to štěstí měl…
Navíc to bylo kruté pondělí, kdy jsem vstal levou nohou a tak mě oráchlý řidič, který na mě ve vysoké rychlosti blikal už zdálky a varoval mě tak, před vjetím jemu do cesty, donutil k menšímu rozčílení a záhy mě donutil i ke zbrunátnění, to když na mě začal i troubit. Po letech jsem tak po přihlédnutí ke všem okolnostem porušil pravidlo za volantem se nerozčilovat a po vyjetí na stejné odbočce s šíleným řidičem, který na mě nepřestával blikat, jsem vyhodil pravý blinkr a čekal, co mi řekne připravený s tím, že to, co mu řeknu na oplátku já, si za rámeček rozhodně nedá!
Zastavili jsme bok po boku.
Stáhly se okénka.
A vykoukl na mě Fanda a prý:
„Ahóóój, sto let jsem tě neviděl, tak jsem ti chtěl Honzíku jen hezký den popřát a pozdravit tě!“ a hned na to zase odjel…
Z toho, co jsem měl připravené k přednesu jsem se zmohl jen na mávnutí a zmatený úsměv, ale ten den, ten jsem nakonec díky němu hezký opravdu měl a to už od rána.