… pátrání v reálu už jsem vyhlásil, tak teď ještě tady.
Dobrý den přeji,
všechno začalo úplně obyčejným večerem.
„Honzíku, zítra ráno pojedu s Tebou.“
„Jasně mami.“Ráno druhého dne se tvářilo taky úplně obyčejně. Vstávání, snídání, holení, mytí a samozřejmě trocha nadávek doprovázené každé mé brzké probuzení. U toho všeho i míjení se s mamkou, které vyvrcholilo když jsme oba stáli nachystaní u dveří a kontrolovali zvířátka, kdepak je máme a jestli jsme je někde nezavřeli.
Chyběl nám pes, byl venku a mrzlo…
„Honzíku zatím vyjeď! Já se po něm kouknu.“
Vyjel jsem z vrat, zavřel je a počekával na mamku.
5minut
Už mi nebylo do zpěvu, celá se blížila a já chtěl být v práci včas.
10minut
Tak tohle už není normální! Popojel jsem na roh ulice, abych se koukl jestli mamka nečeká dole u garáže, kde jsem parkoval přes léto. Za značného komentáře skrze pozdní příchod do práce jsem popojel na roh, abych zjistil, že mamka nečeká ani tam…
Vystoupil jsem a šel ji hledat, oběhl jsem barák a nic.
Dostal jsem oprávněný strach – někam mi spadla a já si nevšiml. Ještě jedno kolečko a stejným výsledek…
15minut
Unesli mi ji přímo pod nosem to je jasné.
Celý zoufalý jsem se jí pokusil zavolat.
„Copak potřebuješ Honzíku?“ ozvala se po chvíli.
„No, kde sííííí?!“
„Já jsem jela svojím autem. Já jsem Ti to neřekla?“
Miluji svoji maminku… a Boženku 🙂