Uko Ješita

aneb Jak moje maminka říká: „No jo, je Malej! Co naděláš…“

Menšinové skupiny obyvatel, které se dají jakkoliv lehce identifikovat například podle barvy pleti, váhy, brýlí, nebo právě tou výše zmíněnou výškou to nemají ve většinové společností lehké…Napoleonský komplex.
Držitelé tohoto označení jsou většinou Menší, než je průměr společnosti, ve které žijí a tak jsou, jak už tomu většinou bývá, obětí nějaké formy šikany. Jejich reakce na tento stav věci je pak individuální, jako je individuální každý z nás. Dva základní směry (kombinací a podsměrů bude jistě nepočítaně) se přeci jen podařilo vysledovat…

První je společností oblíbenější a na klacky, které jim ostatní hází pod nohy, reagují humorem, kdy si jsou schopni sami sebe ještě k tomu všemu dobírat. O tyto strach rozhodně nemáme, společnost je nakonec přijme mezi sebe…

Druhý směr je ovšem ten, z kterého jde trochu strach, neboť takový ješitný držitel napoleonského komplexu reaguje na jakékoliv narážky, byť se ho přímo netýkají, arogantně a paradoxně povýšeně. On jediný má totiž na všechno ten správný názor a má pocit, že kdo ho nesdílí je hoden likvidace.

Moudřejší a klidnější pak většinou ustoupí a to je ten problém. Malej totiž dostává větší prostor k manévrování a z dějin víme, že z toho pak bývá válka…

Zkrátka, jak říká maminka na začátku je jen Malej, ale co z něj bude, nakonec určíme jedině my.
Tento svět mě pak stále učí, že malost, či velikost rozhodně neurčují centimetry, ani znalosti, ale jen a jen celkový projev každého z nás…