…aneb o tom, co se stane, když ztratíte třetí ruku.
Nechci být škodolibý, ale zkuste si představit svůj pracovní den bez připojení k internetu, bez ranní porce zpráv, bez kontroly emailů, nebo dokonce bez počítače celého. Patříte-li k lidem, kteří se po přečtení výše uvedeného hororového scénáře strachy oklepou, pak vězte, že já si to minulý týden představit zkusil a hned druhý den jsem byl vyslyšen.
Odešel mi zdroj.
Odešel tiše a bez teatrálních kouřových scén, jak to mají ve zvyku. Dokonce tak tiše, že jsem si toho všiml teprve až podle ikonky signalizující kriticky nízké napětí.
Na všechno bylo pozdě.
Nastala informační tma.
Nastala nejistota.
Díky hrdinsky klidnému skonu zdroje nabyla má nejistota dvojí podoby. Buď dosloužila baterka, nebo zdroj. Zcela vyčerpán krutými událostmi jsem odešel toto dilema řešit ke zdroji a zcela nepochopitelně a neuváženě z tohoto místa zavolal i Božence s prosbou o pomoc.
Jak naivní!
Při nezaměnitelném ryku hospody, který Boženka ve sluchátku nemohla přeslechnout, jsem na ni vychrlil celý svůj problém a čekal na vysvobození. Přesněji na číslo, nebo aspoň adresu autorizovaného servisu.
„Najdi si to na internetu!“ odsekla Boženka a já se zaradoval, jak je chytrá, protože mě to ani nenapadlo. Radoval jsem se ještě chvilku, úměrně dlouhou ku spotřebovaným pivům, než mi došlo, že nemám internet a vydal se domů pro další ránu.
Cestou jsem Božence ještě zkusmo zavolal, abych opět nepochodil, ale za to vybil i telefon a doma nabíječku nenašel a s hrůzou si uvědomil, že si vždycky mobil píchnu k počítači a o nabíjení se tak nestarám.
Upřímně a zoufale jsem zaječel.
Shoda tolika nepravděpodobných okolností se začínala jevit, jako tragická. Dvacet minut jsem hledal nabíječku na telefon, nenašel a uvědomil si, že bych měl raději shánět budík, protože telefon mě asi nevzbudí. Budík jsem nakonec našel, pečlivě nastavil a raději všechen tenhle horor urychleně zaspal.
Noc byla příšerná.
Noční můry nabývaly podobu listování žlutými stránkami, volaní z pevné linky a posílání papírové pošty, takže jsem byl nakonec za ranní hysterický budík náramně vděčný. Smutný pohled přelétl notebook a nezbývalo, než se vydat do sprchy, potom nasnídat, obléknout, zastrčit odpočívající mobil do kapsy, stejně tak notebook do tašky, navléknout se do kabátu a vyrazit do práce.
Na chodbě něco páchlo. Snad spálená guma, nebo připálené maso. Nevím, co přesně to bylo, ale zrychlil jsem na schodech krok a z baráku vyběhl v lehkém poklusu. Venku to nebylo o nic lepší, ale to nebylo to nejdůležitější. Něco bylo jinak. Nervózně jsem se rozhlížel tmavým ránem a usilovně přemýšlel, co je dneska špatně.
Ticho!
Všude bylo nepřirozené ticho.
Chyběl mi obvyklý ruch města, projíždějící autobus, auto, nebo třeba jen pískající pejskař, ale dnešního rána nebylo po nikom ani slechu, natožpak vidu. Navíc ten nasládlý pach ve vzduchu. Udělal jsem několik kroků a znervózněl ještě víc. Stačilo mi k tomu několik letmých pohledu po okolních panelácích. V oknech se sice svítilo, ale jen v některých a nikde nebyl žádný pohyb.
Něco se děje.
Raději jsem urychleně vyrazil cestou ke garáži kolem nejrušnější silnice sídliště a zaháněl bizarní myšlenku, že jsem zůstal posledním člověk na světě. Marně. Ani na tak obvykle rušné silnici neprojelo jedno jediné auto, neproběhl žádný spěchající člověk a nepohnul se snad dokonce ani lísteček na stromě.
Zaběhl jsem do garáží a nikdo tu nebyl. Tady to ovšem bylo v naprostém pořádku. Tady jsem ještě nikdy nikoho nepotkal. Dokonce odpadl i ten nasládlý pach. Nahradila ho obvyklá zatuchlina. To mě uklidnilo a já se usmál při představě, že na mě někdo přichystal obrovský kanadský žertík a s touto myšlenkou jsem vyrazil opět do tísnivého prostoru mimo garáže. Vždycky jsem si to představoval, ale teď, když konec světa nastal, mě ten pocit začal velmi rychle tížit.
V autě mi došlo, že se na naše město musí řítit něco velkého. Všem někdo zavolal, nebo se to dočetli na internetu, jen já všechno zaspal. Den trifidů jsem četl několikrát, takže tohle mi došlo celkem rychle. Za celou mou krátkou cestu do práce jsem nikoho nepotkal a poprvé za celou dobu, co tudy jezdím, byl vypnutý semafor.
Před prací přemýšlím, zda-li mám vůbec vyzkoušet vystoupit. Pečlivě se rozhlížím po okolí a hledám zdánlivě nepohyblivé kytky čekající na mou chybu, aby mě mohly šlehnout. Nikde nikdo ani nic nebylo. Se sebezapřením jsem vystoupil, vrazil tašku před svou hruď, coby první obranný val a nesměle zamířil k práci.
Nasládlý pach celého města se s každým metrem měnil na cigaretový kouř.
„Nejsem tu sám!“
Okamžitě jsem zpomalil, rovnal si klíčky v ruce a připravoval si rychlý ústup do práce, když v tom za mnou něco zachrastilo.
Pomalu se otáčím.
Čekám opravdu všechno.
Nejsem na všechno připraven, ale čekám opravdu na všechno.
Nic tam není.
Ani pod stromy, ani za plotem, ani na cestě, prostě nic.
„Asi vítr…“ napadne mě a otáčím se zpátky.
„Dobrý den, taky dneska nemůžete spát?“ zahaleká mi vrátný do ucha.
Nemusím snad ani říkat, co všechno se odehrálo v tu chvíli v mé hlavě, natož pak v kalhotách, ale rád vám vypovím pár postřehů pro ty, kteří se ocitnou v podobné situaci, jako já.
1) Odejde-li vám zdroj, nechoďte ke zdroji, nebo vám nikdo nepomůže.
2) Běžte si raději koupit nabíječku na telefon, nemáte-li ji již připravenou.
3) Když už jste bez internetu, uvědomte si, že je dobré si pustit aspoň rádio, nebo televizi a to i ráno. Informace se dají získat i bez internetu. Opravdu!
4) Když všude cítíte nasládlý pach, čichněte si nejdříve ke svému kabátu, zda-li s sebou nevláčíte na límci levandulové zabijáky molů.
5) A poslední, když už najdete budík, ujistěte se, že se nezpomaluje, ale hlavně ani nezrychluje, nebo budete leckde i o dvě hodiny dřív, než chcete!