Dobu dávno minulou jsi mi svými články o maminčině autě asociovala Boženko moje…
Můj otecko žije v automobilovém světě už od svých 14let a prošel si skutečně snad všemi možnými pozicemi – automechanik, mistr, vedoucí, ředitel a nyní už i majitel, do toho všeho za mlada ještě závodil na motorkách a ve chvílích volna opravoval auta známým…
Není proto divu, že po příchodu domů nechtěl o autech slyšet ani slova a ze mě vyrůstal klasický příklad kovářovy kobyly. Měl jsem sice přísun malých autíček na hraní nadstandardní a nikdy nezažil, že bychom měli nepojízdné auto, ale to ze mě jaksi znalce neudělalo. Otecko to ještě aktivně podporoval svoji neochotou mi cokoliv o autech vypovědět, natož pak posazením za volant a naučením mě řídit.
„Máš dost času!“ říkal. „Ať Tě naučí řídit v autoškole a já Tě pak jen doladím!“
Celkem jsem se s tím smířil a snad i souhlasil a netušil, že celé to zanedbávání mé automobilové výchovy na straně jedné a oteckovými pracovními úspěchy v branži na straně druhé vede nevyhnutelně k silné ráně…
Přišel čas autoškoly a já nastoupil, teorie a trenažér mi nečinily problémy – trenažer byl za výbornou, přeci jen jsem už něco na PC hrách odjezdil.
Po 14dnech přišly zkušební jízdy a můj instruktor pan Mácha mě posadil na místo řidiče a sám si sedl na místo spolujezdce. Koukl do indexu, zahlédl jedničku a zabrousil očima na jméno a hned se pak podíval na mě.
„Nejseš Ty syn… No jo jseš, už vidím tu podobu! Tvůj táta mě učil řídit a auta opravovat a …“
„Tak jeď!“ bodře dodal a ohnul se pro index, který mu vypadl z ruky.
A tak jsem pustil spojku jak jsm byl zvyklý z trenažeru a pan Mácha si dal takovou hlavičku s palubní deskou až to křuplo…
Boule byla na svém místě do konce kurzu a jen lamentoval, že přeci naučit své dítě řídit je tak samozřejmé, jako, jako, jako… třeba naučit svého potomka operovat, pokud je otec chirurg 🙂