The Wall

A ticho prosím, začínáme promítat . . .

Mohl být rok 1990, možná i 1991 a já v doprovodu své starší sestry dostal od rodičů povolení jít do kina. Radostí jsem skákal do stropu, protože západní filmy sice už byly běžné i v televizi, ale stále platilo, že pořádné filmy jsou jen v kině a navíc, tenhle je prý i kreslený!

Před vchodem jsem byl odložen do péče sestřenice, ale to mi bylo úplně jedno, já už se viděl vevnitř. Varovné doporučení „Přístupné od 15let“ mě sice trochu vyděsilo, ale kontroly už nebyly tak přísné a já se mohl pohodlně posadit.

A film začal, kino bylo narvané k prasknutí a já si po pár minutách uvědomil, že větší blbost jsem neviděl. Pink Floyd jsem neznal a tenhle žánr hudby mi tenkrát taky nic neříkal a já seděl a trpěl a hledal si náhradní zábavu.
Koukal jsem po lidech mnohem starších, než jsem byl já a fascinoval mě ten jejich zájem, hltali každé okénku filmu, tiskli si ruce a pomalu jsem začal cítit i to pozitivní napětí v sále.
Film mi tímto způsobem utekl jako voda a všichni ještě dlouho po titulcích seděli na svých místech.
Nechápal jsem!

Včera.
Čt2 21:40 – The Wall
Seděli jsme spolu s Boženku a koukali.
Koukali a hltali každé okénko filmu, tiskli si u toho ruce a ještě dlouho po titulcích jsme ani nedutali a byli kdesi v nepopsatelnu a přemítali si o tom svém…