Chuť k činnosti se mění v závislosti na tom, nazíráme-li na stejnou činnost v rozdílném čase.
První jarní dny s letními teplotami a já už zase držím lopatu v ruce a vzpomínám . . .Nějakých dvacet let zpátky jsem propadl válce.
Lepil jsem na krabičky od sirek brčka nastřihané na přesnou délku a potom celé své dílo natíral do khaki barev, narychlo lepil nejlevnější letadýlka, taky jsem počítal vojáčky nakoupené na tržnicích a děla a tanky a ostatní válečnou techniku pořízenou tamtéž.
Všechno jen proto, abych se utkal s kamarádem v simulované zmenšené válce, kde ostrou munici nahrazovaly kuličky a účinnost plošných bomb kostka.
Můj pokoj se měnil skoro každý pátek ve válečné území a rodiče to podporovali, protože k přípravě velké bitvy patřilo i precizní uklizení válečného území – mého pokoje. Rovnal jsem knihy, které simulovaly kopce a pohoří, luxoval koberec, kde jakékoliv zapomenuté smítko mohlo změnit výsledek bitvy, a vyhlazoval povlečení, neboť jakýkoliv záhyb by se měnil v zákopy nepřátel a mohl tak poskytnout nepotřebný úkryt malým vojáčkům mého protivníka, což rozhodně nebylo žádoucí.
Jednou a bylo to právě touto dobou dvě desítky let nazpět, jsem pospíchal ze školy rovnou domů a v hlavě si nesl grandiózní plán.
Žádné uklízení.
Žádné uhlazování.
Žádné luxování.
Dnes budeme bojovat skutečně v terénu!
Vyzbrojen lopatou jsem se odhodlaně vrhl na náš trávník a započal s úpravou krajiny.
Kopal jsem malé zákopy, nosil kýble s hlínou a kupil kopce a kdo ví jak by to skončilo, kdyby se uprostřed příprav nevrátili rodiče z práce.
Vyšší moc okamžitě s křikem usměrnila mou přípravu a celý plán byl zhacen.
Byl jsem zdrcen a přesvědčen, že na tuhle křivdu nikdy nezapomenu . . .
Po dvaceti letech tu stojím na tom samém místě, s tou samou lopatou, má stejný charakteristický vryp na násadě a já ji okamžitě poznal.
Mám kopat drobné žlábky pro hadice k zavlažování a mně se tak moc nechce!
Co já bych jen za to před lety dal . . .