Tak Ti nevím

Tak Ti nevím, zda-li se mám po ramenou plácat, či Tobě s pugetem a poděkováním gratulovat.

Poslední semestr, poslední zkouška, poslední pokus a já měl nervy v kýblu.Ráno jsem vstal po probdělé noci od stolu, ve zmatku se ustrojil, snídani krom čaje vynechal, ono taky zkuste si nacpat něco do žaludku staženého do velikosti lískového oříšku a vyrazil jsem.
Bez hubana pro štěstí, bez Tvého pomyslného poplivání, zkrátka kompletně bez rozloučení.

Esemesky mi začaly chodit asi už v autě, ale já je nevnímal a ke všemu všude ty kolony aut! Příjel jsem na poslední chvíli, ale ne zas tak pozdě, abych do sebe nestihl natlačit jedno cígo a hned jsem potkal podobně postižené spolužáky. Všichni bílí jak stěna, nervózní, rozklepaní a všichni včetně mě svorně tvrdili, že nic neumí.

Psal se test a zkoušející přišla o 10minut později a já za si tu chvilku promítl celý svůj život jak na běžícím pásu.
Esemesky mi chodily asi i teď, ale já je vážně nevnímal.

Dostal jsem test kombinovaný s písemnou částí a celý si ho přečetl dvakrát v domnění, že se někde chytím.
Nestalo se!
Málem jsem se rozbrečel a pohrával si s myšlenkou, zda-li nepoužiji metodu hrdiny z jednoho červeného seriálu, který v obdobné chvíli napsal 400x Já jsem ryba a omdlel.

Nějak to dopadlo a za devadesát nekonečných minut už zase blafám cígo a rozebírám, kdo jak odpověděl na otázky a ne a ne se s nimi shodnout a hned nacházím první chybu a druhou a třetí a to už rezignovaně odcházím na oběd, ruším jednání v práci, protože na výsledek téhle zkoušky si ty čtyři hodiny zkrátka počkám.

Usedám, obědnávám si pití a pomalu chladnu…
JEŽIŠI!
Zapomněl jsem Ti napsat, že jsem dobře dojel… vždyť já se navíc ani nerozloučil!

A už to čtu: nezodpovědný, nevychovaný, je mi jedno, jaký strach máš… Tohle už nezachráním a taky, že ne.
Celé ty čtyři hodiny se dohadujeme až si jdu konečně pro výsledky a tam dostávám poslední ránu, chybí mi čtyři body.
Nemám to!
Podobně postižený kamarád mi povídá, že zůstane a podívá se, co kde podělal, hned jsem se přidal, protože co doma, když jsme rozhádaní!

Po hodině jsme se dostali konečně na řadu a po dalších třiceti minutách jsme oba z kabinetu vycházeli jako ve snu.
Po vyjasnění detailů v písemce nás oba překlasifikovala a já mám konečně poslední zkoušku za sebou!

Boženko, ženo moje, chtěl jsem Ti poděkovat za včerejší požďuchování, protože kdybys mi jako obvykle odepsala na mou zoufalou esemesku „Neudělal jsem to!“ to své povzbudivé „Nevadí! Mám Tě ráda i neudělaného! Ale rovnou domů, ať mi Tě neudělá někdo cestou!“ tak už jsem dávno neudělaný, ale spokojený u Tebe . . .

A ten puget si opravdu zasloužíš!