Spěch, mnoho povinností, práce a čas jen letí . . .
Nový den.
Jako každý jiný den přede mnou.
Práce až nad hlavu.
Nemám čas.
Nemám na nic čas.
Vstát, sprcha, snídaně – někdy, práce, práce, práce, domů, večeře – někdy, sprcha a spát.
A zítra všechno znovu a znovu celé týdny a znovu celé měsíce a znovu celé roky a pořád dokola . . .
Nevím jestli jsem byl tehdy spokojený, ale teď již vím, že mi něco chybělo.
Jevil jsem známky života, přežíval jsem, ale nežil jsem.
A stačilo tak málo a já začal žít.
. . . a jenom díky Tobě Boženko moje.
Teď tu spolu sedíme na verandě a koukáme jak vlídný podzimní vítr točí listí v kruhu a nemusíme nic říkat.
Držíme se za ruce, mlčíme a přesto spolu mluvíme.
A stačilo tak málo a já začal žít.
„Bořku, Bořečku“ řekla jsi toho rána.
„Zastav svět, ztrácíš se mi a mně se stýská.“
Stačilo tak málo a já začal žít . . .