O nervy drásajícím připomínání a o samozřejmém zapomínání.
Jakmile se otázka opakuje s železnou pravidelností a vy ji tak dokážete předvídat, stává se z ní pomalu ona pověstná kapka vody v rukách mučitelů z celého světa. A přesně tuto funkci plnila Boženčina každoranní otázka, před mým odchodem do práce:
„Máš svačinu?“
„MÁM!“ chce se mi často hystericky řvát, ale raději mlčky se skousnutými rty přikyvuji, a pokud už ráno náhodou není růžové a mně se povedlo vstát levou nohou a už pouhé promluvení na mě může být smrtelné, raději dělám, že otázku neslyším a za rohem pak bouchám hlavou do zdi, abych na ni co nejrychleji zapomněl.
Ovšem promluvit si o tom s Boženkou je jako tancovat na tenkém ledě kozáčka. Ráno si to nedovolím a odpoledne zase už pln porozumění chápu, že má o mě přeci jen starost a navíc.
Tu svačinu mi i sama připravila.
Přesto mě napadla jedna spásná myšlenka. Podařilo se mi Boženku přesvědčit, že zatímco nenažraný Bořek, zapomene svačinu asi tak často, jako si Yetti opéká nad ohněm lochnesskou příšeru, tak takový mobil se mu doma podaří zapomenout opravdu často.
Pochopila okamžitě.
Boženka už se mě ráno tedy neptá na svačinu, ale na mobil a já se u toho směji a povídám ji, že je pozorná a milá a mé dny jsou tak díky ní zase o něco krásnější. No fakt!
Jen díky Božence ji totiž dnes můžu z mobilu z práce zavolat, že se mi podařilo doma zapomenout svačinu…
To by mě opravdu zajímalo, kde ten Yetti chytil Lochnessku.