…nebo taky dva v jednom .
Sobota DEVĚT hodin ráno.
Motám se po kuchyni a přemýšlím, co vytvořit dobrého k obědu. Vývar pro maroda už klokotá, ten musí být hotový ze všeho nejdřív!
Otočím se pro sůl leknutím div nevykřiknu.Bořek a jen tak, jak ho pánbůh stvořil.
„Ježišmarjá, stalo se něco?“ pátrám očima po tom urostlém těle a hledám, na kterou hlavu mám mluvit.
Obě čumí do prázdna, duchem nepřítomným.
„Bořku,stalo se něco?“ žádám vysvětlení tentokráte důrazněji.
„A přestaň se škrábat na prdeli, když s Tebou mluvím!
Beze slova sedl na židli.
Úplný mimoň.
Stojím a čekám, copak z toho jednobuňečného vypitého mozečku vypadne za moudrost.
Jednou rukou drtí zalepené oko, druhou vercajk.
Na tento pohled neexistuje v jazyce českém žádný výraz.
Když se mu podařilo rozlepit i druhé oko rozhlídl se po místnosti a jeho pohled se zastavil u okna. Rozzářil se jako sluníčko a zmohl se na proslov.
„Je tam mlha!“ vyznamně se odmlčel a dodal:
„Hnusně je přímo, viď ? Přežiju, nikam nepotáhnu, viď? a věnoval mi dlouhý úsměv.
Přemýšlím jestli mu mám v tomhle jeho rozpoložení vysvětlovat, že máme jen okno od vaření zamlžené, ale než jsem stihla cokoliv říct, už položil spokojeně hlavu na stůl a jal se ke čtení ubrusu.
Velice totiž oceňuji jeho snahu vstát a vést komunikaci. Ještě víc to jeho exhibicionistické vystoupení a inspiraci.
Dneska asi udělám ptáčky.
Všechno je jednou poprvé.
A já si svoje premiérové sobotní dopoledne s nahým Bořkem v kuchyni užívám plnými doušky.
Tak mě napadá.
Kdepak máme kocoura…?
Bylo by tu pro něj něco na hraní :chichotani: