Běžkuji rád a běžkuji dobře!
Boženka zvedla hlavu z novin od letos famózního Tomáše Bauera a položila mi bezelstnou otázku:
„Jezdil tys vůbec někdy na běžkách?“
„No jasně, že jo, dokonce na horách s vodákem jsem byl jeden z mála, který na svépomocí vybudovaném skokanském můstku nezlomil běžky…“
Hlasitým „Hm, hm!“ zarazila Boženka mou samochválu a znovu se pohroužila do čtení, ale mně se v hlavě začaly rozsvěcovat vzpomínky z mého světa běhu na lyžích.Horší to bylo z kopce, na mé pokusy zastavit, či aspoň zpomalit zběsilou jízdu, běžky zkrátka nereagovaly.Dokonce ani pád leckdy nepomohl a dlouhé běžky si uháněly dál i se mnou v leže a tak mi nezbývalo než na každém vrcholu začít řvát:
„Stopááá!“
A přestat teprve až dole pod kopcem, kde jsem se samovolně zastavil.
To byl ovšem další kámen úrazu, jakmile jsem stál, staly se běžky absolutním pánem situace, neboť mé nožky je zkrátka neudržely pohromadě, nebo aspoň u sebe. Myslím, že tolik rozštěpů a provazů jsem nikdy předtím a pevně v to věřím, ani nikdy potom, neudělal. Obvykle jsem s přehledem zvládl svým držkopádem rozpoutat i dominový efekt a v kolektivu jsem byl po dvou dnech značně známy a oblíbený a všichni mě ve stopě vítali slovy:
„Tak je tu zase, on to včera asi přežil!“
Tak především, ty běžky jsem nezlomil hlavně proto, že jsem na tom zimním soustředění vůbec neskákal. Strach, který jsem měl z toho obrovitého můstku, mi ještě letos nahání husí kůži a popravdě jediné, co mi na běžkách šlo, bylo mazání, tenkrát se ještě jednalo výhradně o mazání skluznice, bylo mi 13let.
Můj jezdecký styl byl, no řekněme, osobitý a daný do jisté míry i tím, že jsem zdědil běžky po výborném běžkaři, tedy po svém otci, jehož běžky měřily úctyhodných 220centimetrů, za což jsem mu byl při svých tehdejších 144centrimetrech a s opravdu od pohledu silnýma nohama o malinko převyšující tloušťku mých hůlek, nesmírně vděčný.
Do kopce mi to ještě šlo, stromeček ten mi vždycky šel i bez běžek, jako malý jsem šmajdal a odmalička mi peskovali a nutili chodit, jako Chaplina ve groteskách.
Nakonec jsem přežil všechno, ale nepoučil jsem se. Poslední pokus o běh na lyžích jsem absolvoval před 7lety, kdy jsem si z lehkého pominutí smyslů snad i nalhal, že jsem býval běžkař přeborník a pokoupil nové vybavení a vyrazil k Jablonci otestovat své umění.
Ze začátku jsem ve stopě ani nejel, neboť neustálé vystupování a zařazování zpět mě stálo nemálo sil, ale časem jsem si zvykl a dokonce jsem se zvládl s přehledem držet běžkyně přede mnou, která jela, co mohla, ale mně poodjet nedokázala!
Po chvilce k ní přijížděl tatínek, který měl na trati vícero dětí a pendloval mezi nimi, jako by nic, až mě s tou svou lehkostí štval a už z dálky na ní hulákal, jestli je hluchá či co…
„To neslyšíš pána?“ pomrkával na mě “Vždyť říkal stopa!“
Běžkyně přede mnou konečně zastavila, což mi nadmíru vyhovovalo, neboť mi pomalu docházel dech a vzdorovitě odsekla:
„To není pavda! Pán šťopa uhršitě nežíkal!“
A já musel dát tomu sotva prý čtyřletému děvčátku za pravdu, pán skutečně stopa neříkal, pánovi její tempo navíc plně vyhovovalo…
Tatínek se tomu nejdříve upřímně podivil, poté od srdce zasmál a po shlédnutí několika mých vytříbených pokusů o pohyb vpřed i uvěřil a zmizel směrem kamsi k dalšímu svému malému svěřenci…
Během několika vteřin jsem si tak díky Boženčině nevinné otázce uvědomil, jaký já jsme běžkobřídil a když jsem se tomu neznatelně začínal smát, zvedla Boženka hlavu od novin podruhé a plná nadšení z umění Bauera nadšeně vyhrkla:
„Pojedeme spolu jednou na běžky, viď, že jo, víííď…“
„Když to, Boženko, chceš, máš to mít!“ odvětil jsem sebejistě, neboť jsem díky její rozhodnosti pomalu začínal věřit, že běžkuji rád a běžkuji dobře!