. . bouda, nebo garáž, nám je to jedno !
„Copak děláš dneska k večeru?“
„Dohromady nic, potřebuješ s něčím pomoc?“
„No právě, že jo! Potřeboval bych přestěhovat psí boudu tak kolem sedmé hodiny.“
„Budu tam!“
Zrušil jsem volejbal, protože pomáhat si musíme a navíc Michal je to táta od rodiny, první z naši bandy a tomu se odmítnout pomoc ani nedá.
Na místě mě uvítal slovy:
„Nikoho jsi asi nepřivedl, viď?“
Podivil jsem se, proč bych měl někoho vodit a tak mi po cestě na druhou stranu pozemku začal vykládat, že minule boudu stěhovalo sedum chlapů a já mu nevěřil, bouda vypadala menší než malá.
První zdání ale klame a čím jsme šli blíž, tím se bouda zvětšovala, na místě pak měla podobu malé garáže pro náklaďáky.
Zpoza ní vyšla posila – Jirka !
Momentálně na neschopence po operaci koleních vazů.
Jako správní pracanti jsme obestoupili garáž a začali vymýšlet plán, jak nejlépe dostat pod boudu novou podlážku. Před počátkem práce pak Miška jen utrousil, že včera pršelo a gáraž je celá nasáklá…
…ale nejsme žádní cimprliši a po dvou hodinách hoblování, šroubování, řezání, zatloukání, tmelení a ohromujícího výdaje lidské síly bylo hotovo.
Lucka nám pak ještě i s malou Jůlinkou v náručí ošetřila 1 naražený prst, 4 prsty skřípnuté, 1 stržený nehet a pár oděrek a mě z toho dnes bolí hlava, protože velké činy se mají náležitě zapít a my jsme se toho celý večer pevně drželi.
A celý večer se nám pletl pod nohy maličký Kerry – pes, co se bojí chodit do boudy