Jistě že ano… Jen někdy víc a někdy ještě víc 🙂
Poslední týdny mám v soukromém životě poněkud rušno a každé ráno my nezbývá nic jiného než jen čekat, jak to dneska vlastně dopadne, ale hezky pěkně popořádku…
Všechno to začalo někdy tuze dávno v temných dobách, kam až sahá má lidská paměť, tedy asi tři týdny zpátky…
Byla´s na zabití.Lamentovala´s.
Nic ti nebylo dobré, nic ti nevonělo, nic jsem nestíhal a cokoliv jsem udělal, neobešlo se bez tvých výhrad a já si opravdu zhluboka oddechl, když jsi konečně odjela na plánovanou chemoterapii, dal nohy na stůl, otřel znavené čelo a v duchu si plánoval užití celého toho volného dne.
Nebyla bys to ty, abys mé prosby nevyslyšela a z jednoho dnu se nejdříve stal týden.
V tom prvním týdnu jsem ohluchl.
Neslyšel jsem žádné lamentování a to ticho mě děsilo.
Po prvním týdnu přišel i druhý týden, který byl ještě horší.
Děsně jsem zpychl.
Cokoliv jsem udělal, obešlo se bez komentářů a já si tak myslel, že všechno dělám správně a bezchybně.
Třetí týden si už nepamatuji.
Prý jsem pomalu šílel, nadával si a peskoval se a k tomu si kritizoval všechno, co jsem kde udělal, ale nepomáhalo zhola nic.
V pondělí mi tě konečně přivezli domů a já skákal štěstím…
Už nadáváš, lamentuješ, kritizuješ, hudruješ, občas se usměješ a hned zase spustíš to své: „Pocem! Můžeš mi vysvětlit, co to znamená?“ a já se culím a vysvětluji a dotýkám se Tě a okukuji a Ty mě hřeješ a já vím jediné…
Už nejsi na zabití…
…ještě tak týden určitě ne!