O návštěvě středečního hokeje jsem už psal, ale o tom, co se dělo po mém návratu domů jsem zatím pomlčel…
„Gól, bože, oni dali gól!“ neslo se vzduchem spolu s ženským výkřikem snad i hmatatelné sportovní nadšení.
Okamžitě jsem vyšel ven, zda-li jsem trefil správný dům, následně se opatrně vrátil zpátky a po špičkách vešel do obýváku.Boženka s mojí maminkou tam seděli, sledovali vrcholící fotbaloví zápas mezi Slavií a Ajaxem a vůbec si mého příchodu nevšimly.
Posadil jsem se vzadu na sedačku, ani jsem nedutal a pozoroval to Boženčino pro mě naprosto neznámé nadšení fotbalem.
Ze vzpomínek jsem si promítal nejednu hádku, kdy jsem si byť jen pro zkontrolování aktuálního výsledku chtěl přepnout televizi a vždycky jsem skončil u toho, že jsem si to musel zjistit ve vedlejším pokoji.
Do toho neustále zněly vzduchem výkřiky, jako:
„Do toho!“
„Ježiši, ten je dobrej!“
„No, vidělas to, to byl faul jak prase, prase jedno!“
„…ale ten Vaniak, hmmm…“
Zápas skončil se štěstím, které patří i k fotbalu, nádherným výsledkem a Slavie se poprvé probojovala do Ligy mistrů.
Mé ženy byly obě šťastné a konečně mě zaregistrovaly.
„Víš, že tvoje mamka učila Vaniaka ve školce?“ spustila na mě Boženka a mně bylo všechno rázem jasné. Veškeré to nadšení bylo způsobené jen proto, že se o jednom z hráčů dozvěděla tuto jistě pro sportovní vývoj, zvláště pak brankáře, podstatnou informaci…
Ani nevím, co jsem odpověděl, ale v hlavě už jsem si ukládal úkol pro příští den.
Musím od mamky zjistit jména všech jejích dnes nejen ve sportu úspěšných žáčků, protože tuším, že příště už bych nemusel odcházet do vedlejšího pokoje za účelem zjištění aktuálního výsledku…
…Boženka se totiž jistě ráda podívá na toho, kdo jako malý ve školce dělal nejkrásnější bábovičky 🙂