Někdy mám pocit, že znám osobu, podle které nám Němci za protektorátu začali říkat smějící se bestie…
Deštivá neděle jako vystřižená odněkud ze sychravého listopadu spolu s velmi pozdním příchodem domu je ideální kombinace pro něco, co se u nás opakuje, zaplať pánbů´, jen jednou, maximálně dvakrát za tři roky, a protože loni jsme vynechali, moc dobře jsem věděl, že nemá cenu pochybovat o tom, co se to nese za křik celým barákem.
„Spinkej, Boženko…“ uklidňoval jsem lehce přiotrávenou, přesto však vlastním uším nevěřící Boženku, potichoučku vstal a s pracovitými permoníky v hlavě se vydal vstříc popravě.
„Rodino, vstávejte, jdeme mýt barák!“ halekal nekompromisně otecko.
Ano, skutečně jsme všichni nastoupili, připravili hadice, tlakový čistič, litry Sava a mýdla, vyzbrojily se košťaty a mopy a u toho jsme do jednoho chvalořečili vynálezce omyvatelné omítky a nejraději ho odměnili namísto Nobelovy ceny rovnou dynamitem…
Za vytrvalého deště jsme urputně zkrápěli, stejně jako silničáři cesty, ale i celý barák a jeho okolí až ze všeho za chvíli byla jedna veliká mydlinka vonicí Savem, které připomínalo nemocniční desinfekci, až se k nám začali slézat všichni nemocní sousedé s žádostí o převaz a přidávali se ke zdravým, okolo stojícím sousedům, kteří si tuhle atrakce nemohli nechat ujít.
Tento rok jsem přežil se zdravou myslí jedině kuli Božence, kdy jsem si ničeho kolem nevšímal, rutinně šmrdlal koštětem každou rýhu i pavučinku a těšil se na každé okno, až tu svojí životní oporu uvidím:
Škodolibě se popadala smíchy za břicho a neustále si ťukala na čelo…