aneb Příště si tu facku uštědřím raději sám…
Spousty času jsem strávil hledáním jakéhokoliv zvukového záznamu vyprávění pana Františka Nepila. Coby malý klučina jsem jeho slova přímo hltal a krásně se mi u nich nejen usínalo, ale i hrálo a protože kdo hledá, nakonec i najde, našel jsem zaprášené desky i já.Dnešní cesta autem se tak pro mě stala balzámem na duši. Všude samý zmatek a shon, ale z mého auta vyzařovala pohoda. Vyprávění o prvním setkání s řemeslem, které dříve potkalo každého chataře, se mě dotýkala skrze mnohé vlastní zkušenosti o to víc a já si při cestování představoval, jak bychom podobné situace zvládali s Boženkou.
Představování to nebylo složité, přeci jenom některé obdoby kutilských prací s jasným výsledkem už máme za sebou a tomu hudrování manželky se nevyhnul ani pan Nepil, ale přeci jen…
Zdá se mi, že ta moje Boženka hudruje tak nějak zbytečně víc, než by ve skutečnosti musela. Ona sice svatozář za život se mnou má, ale ať na to koukám, jak na to koukám, někdy by si mohla to její uštěpačné vyrypování odpustit.
Nepatřím sice k mužům činu, ale tohle jsem hezky pěkně za tepla v euforickém rozpoložení vysypal na tu její milovanou hlavinku, ať se s tím popere, protože já přeci nechci ještě více hřejivější domácnost jen pro sebe, ale hlavně pro ni.
Dlouze se na mě podívala, zda-li to myslím skutečně vážně a poté jednou provždy naše vyhlídky na ještě hřejivější domácnost zhodnotila:
„No jo, milý Bořečku, jestli ono to nebude tím, že ty jsi pil, zatímco František je Nepil.“