Naposledy jsme se viděli v lavicích včera a dnes už máme sraz po deseti letech…
Nepovažuji se za žádného pamětníka, a proto mě nemile překvapilo, když mi přišla pozvánka na sraz po deseti letech. Boženka se však mohla uchechtat a ještě teď mi říká:
„Ty můj malej dědku.“
Až seberu odvahu a hlavně až mě přestane bolet hlava, zkusím jí nazvat babkou a doříct to dříve, než mi vymlátí všechny zoubky.I přesto všechno mě láskyplně vypravila na důležité jednání a já zamířil na druhý konec města celý v hodobóžovém.
Přišel jsem mezi prvními a jen co se na mě usmálo pár tak notorický známých tváří jsem znervózněl a usedl, jak velel zasedací pořádek.
Přesedl jsem si až poté, co mě Pepek upozornil, že zrovna my dva se vidíme každý týden a možná bychom si mohli povídat i s někým jiným.
Poslechl jsem…
O každém jsem se dozvěděl hromadu nových a vysoce užitečných informací, které by se mi jistě v budoucnu hodily, kdybych je ovšem po té alkoholové smršti ještě udržel v paměti. Obnovil jsem si databázi všech mých i cizích průšvihů, které se mi jako na potvoru zapomenout nepodařilo a zjistil jsem, že i po těch letech, dětech, manželech, manželkách a hlavně tchyních, které jsou vážně asi problémem číslo jedna, si máme o čem povídat, na co vzpomínat, koho pomlouvat a těšit se na další sraz…
Domů jsem dorazil s nesmazatelným úsměvem, zato celý zamazaný ani nevím kdy a kudy a jak, ale do postele jsem upadal s odvážným výkřikem:
„Babkóóó, dědka máš domááá, máš radóóóst..?“
Radost měla, ale tulit jsem se směl jen hubou ke zdi…