Když je nemocný Bořek, je to legrace, protože simuluje a má rýmičku, ale když Boženka, tak to už jde vážně do tuhého!
„Bořku, co tam zase čuchtáš?“ sondovala pravděpodobně má nastydnutá Boženka náplň mé činnosti v kuchyni.
Chuděra sklácená virózou leží mi zachumlaná pod duchnou a snad i takticky se snaží vyhýbat vyslovování sykavek, protože, ať dělám, co dělám, úsměvu na tváři se pak neubráním a tenhle úsměv zrovna moc v lásce nemá.Proto jsem rád, že jsem v kuchyni a ona ten škodolibý úsměv nemůže vidět. Už totiž od rána jsme pod palbou vzájemného popichování a pošťuchování hraničícího až s drzostí. Teď jde jen o to, komu ten humor vydrží déle a kdo jako první zajde za tu pomyslnou hranici.
Zkrátka a dobře, jsme zase ve starých kolejích…
„Chystám ti večeři a meducínu!“ odpověděl jsem tedy bez zbytečných poznámek a přemýšlel jsem, jestli jsem ji stihl připravit všechno, čím vždy léčí ona mě. Tedy hlavně žádné prášky, ale jen čistá příroda. Topinky s česnekem, šálek slivovice s citronem i medem a k tomu i bylinkový čaj s medem.
Všechno jsem to připravil na tác a se vší láskou ji to donesl do ložnice.
„Takže tady máš vše přírodního, co jsem v téhle domácnosti našel a až to sníš, přeměříme teplotu!“ řekl jsem s úsměvem, ale to co následovalo, mě tedy překvapilo.
„Zbláznil ses? Topinky nejím, česnek nesnáším, slivovicu piju jen samotnou, proč to kazíš citronem a medem teda nevím a čaj tu můžeš nechat, tedy pokud není bylinkovém, protože ten nesnáším…“
„Nevyměnili mi ji v nemocnici?“ blesklo mi hlavou.
„… a šmarjálojzku, z nosu mi teče jako ženichovi z ocasu, polknout nemůžu, zima se mnou mlátí a ty máš myšlenky na miliskování, už taky nevíš, jak bys tomu říkal, viď..? Tak nekoukej a dones paralen a černej čaj, šmudlo můj.“
„Prosím, vemte si ji!“ volal jsem pár minut poté v kleče a s prosíkem do nemocnice, zda-li by ji nechtěli přeci jen doléčit, úplně jsem totiž zapomněl, jak rád ji mám…