Každý jedno má a druhé dostane návdavkem…
Každá rodina má svá prokletí táhnoucí se s ní po celé generace.
Často slýcháme o prověření až samotných základů vztahu při tapetování, stěhování, malování, řízení auta, velkém uklizení, mytí oken, a nebo třeba právě stavěním a zdobením vánočního stromku.
Není to tak dávno, co jsem se nad Boženčiným vyprávěním nazvaném Jak stromili zdobeček o tom, jak její maminka spolu s tatínkem zdobili stromeček v lehkém předstihu, popadal za břicho a v duchu si říkal, že to snad není možné.
Bohužel, to jsem ale nevěděl, že to všechno možné je…
Všechno to začalo Boženkou vybraným stromkem, směle konkurujícímu svými rozměry tomu z Karlova náměstí. Zde ale byla přeprava výhradně na mně a tak jsem si v klidu odpouštěl páru dobře volenými slovními spojeními.
Doma už to bylo horší.
Po upravení kmenu do stojanu, jsem si připadal čerstvý jako rybička, neboť tento výkon se dal přirovnat k protažení slona oním pověstným uchem jehly.
A to pravé peklo se dostavilo záhy.
Zkuste si představit kilometrový špagát zamotaný do metrové koule. Popadl mě fantas a v přítomnosti maminky jsem si nemohl ani páru odpouštět, takže na Boženčinu radu, abych to všechno nejdříve odzkoušel jsem z vysoka kašlal. Za pět hodin se mi původně kulatý nesmysl podařilo implantovat na stromek, abych byl odměněn zjištěním, že jedna z žárovek asi není funkční…
S pochopením jsem si zavzpomínal na Boženčina tatínka, který si mohl dovolit 22.12. stromek poskákat a vyhodit na terasu a jal se o Štědrém dnu vše trpělivě kontrolovat a u toho si tak přemýšlet, proč zrovna já musím natrefit na Boženku, které v rámci rodinného prokletí nikdy vánoční svíčky napoprvé nesvítí.
Takové mytí oken, to bych i bral…