…aneb Modří už vědí!
Šest týdnu klidu, míru a pohody je z geologického hlediska i na nestálém seizmologickém území zanedbatelný časový úsek. Z lidského hlediska je to ovšem pro Boženku a Bořka nejen nadlidský, ale i nadzemský výkon, který nemohl být po jejich trvalém shledání odměněn ničím jiným než vydatnou a rekordy v čase trvání lámající erupci.
A stalo se!Po něžném a klidném Boženčině návratu domů, kdy mě zastihla v totálním chaosu doprovázejícím dokončovací práce na diplomce, kdy jsem se nacházel na absolutním vrcholu sinusoidy značící náchylnost k emočnímu výbuchu, se ona, ta moudřejší z nás, rozhodla dobrovolně odebrat na její samé dno a tiše počekat na svou chvíli.
Role jsme si prohodili po dokončení práce. To jsem chtěl po více jak čtyřech týdnech do hospody a tiše a nenápadně jsem tentokráte já na samém dně té naší sinusoidy čekal a snášel veškeré Boženčiny výtky a podmínky.
V sobotu ale přišlo to, co přijít po našem dlouhodobém odloučení zkrátka muselo! Naše intervaly se sjednotily a vrchol setkání připadl na 17. hodinu odpolední.
Startovní rovinku jsme si oba připravili s nejlepším vědomím. Já zasedl k Damoklu, abych měl herní povinnosti, co nejdříve za sebou. Boženka mi mezitím připravila meducínu na můj bolehlav.
…a místo startovního výstřelu pak stačil můj jeden jediný pohled s úsměvem od stolu se zapnutým strojem a na víc už jsem se opravdu nezmohl.
Boženka Vám tedy lhala, naše domácnost je už druhý den vším, jen ne tichou…