Třicet let byla ložnice mých rodičů stále bílá, stěny s červenou tapetou a lino? Lino bylo zelené, ale hlavně byla stále na stejném místě.
Barevná kombinace neodpovídala vkusu mých rodičů, ale době, kdy si ji zařizovali, tehdy prostě na výběr nebylo a věřte, nevěřte já si tyhle barvy budu beztak s láskou pamatovat do konce života. Měl jsem je na očích, když jsem vklouzl pod ochranná křídla peřiny rodičů s oživlou noční můrou, doprovázely mě i při časných nedělních výpadech o páté, kdy jsem se dožadoval pohádky při netrpělivém čekání začátku Studia kamarád o osmé a taťka mi vždy vyhověl, radost a nadšení samozřejmé nebylo, ale pokaždé pro mě měl novou, originální a čerstvě vymyšlenou pohádku. Nahrávat je, měl by náš národ jistojistě novodobý soubor pohádek.
Kombinace bílé, červené a zelené doprovázela dokonce celou rodinu i v roce 1998, mamka, taťka, sestra i já jsme leželi naskládaní v posteli a koukali na nejmenší televizi v domě brzy ráno na hokej, který se hrál kdesi daleko v Naganu. Svobodovu vítěznou branku ve finále s Rusy, nikdo z nás neviděl, řešili jsme totiž odlepující se červenou tapetu v rohu ložnice . . .
Letos na ni konečně přišla řada a nejen na ni!
Tapety se strhaly, lino vyhodilo a bílou ložnici jsme rozebrali a opět složili právě o jedno patro níže v identické místnosti s jedním malým rozdílem.
Dveře se otevírali opačně a tím pádem se nacházel i vypínač na straně druhé. Po třiceti letech návyků a zvyků se pak není co divit drobným zraněním rodičů, které následovaly po jejich nočních výletech pokojem. Trvalo týden než jim přivezli a sestavili ložnici novou v původní ložnici a za tu dobu to máme:
jeden naražený palec, boule na čele, noční šok ze zmizení vypínače a následná dezorientace a ještě nějaké ty menší šrámy, které už nestojí za zmínku.
Není se tedy čemu divit, že se rodiče na novou ložnici ve staré místnosti těšili . . .
Tmavě dřevěná podlaha, světle masivní nábytek včetně postele a vkusně tónovaná barva zdi opravdu lahodí oku, ale mně tam stále něco chybí . . .
Nejen mně, mamka si po první noci stěžovala na ticho, které slyší.
„Si představ,“ povídala mi rozrušeně „že se táťa v noci převalí a ta nová postel VŮBEC nevrže !“
Už se těším, na co budou lamentovat za dalších třicet let . . .