Srážka s poštovním úřadem bývá mnohdy bolestivá. A jak už to tak bývá přesvědčil se o tom i můj Bořek…
„Tak po práci to vezmi přes tu poštu!“ houkla jsem na Bořka.
A tak Bořek po práci vyrazil rovnou na poštu. Ještě v autě si pečlivě připravil a v hlavě uspořádal, co ho vlastně všechno na poště čeká. Vhodit již ofrankovanou obálku do schránky, nebo ji předat u okénka (zvolil si to druhé, když už bude čekat tak ať už se vším všady), podat složenkou zadání trvalého příkazu a nakonec proplatit skrze elektronickou kartu fakturu za elekřinu. Pro jistotu si dal do kapsy i pár drobných, co kdyby bylo něco z toho zpoplatněno.
Vše jsem Bořečkovi předvyplnila už doma a tak když se zastavil na konci nepřijemně dlouhé fronty nemusel se rozptylovat stresujícími myšlenkami zdali to vše u okénka zvládne. Pro okolí tak mohl působit jak maják jistoty. Snad jen trochu mu vadilo, že obě okénka obsadily ženy s hromadnou korespondencí a tak se z počátku nevinně vypadající fronta značně protáhla a to i časově. Co všechno se honilo Bořkovi hlavou těch dva a třicet minut ví jen on sám.
Nicméně dočkal se i on, ale pak už to šlo ráz na ráz. Po trojím špatném zadání PINu, který opisoval z mnou připraveného papírku zablokoval kartu. Složenka mu byla vrácena pro špatné vyplnění adres a nedostal ani šanci k opravě, protože k účtu nevlastnil podpisové právo.
A tak odevzdal ofrankovanou obálku, kterou mohl venku hodit do schránky, poděkoval a se supěním vyrazil ven…
Věřím, že mě v tu chvíli moc rád neměl, ale teď už je to jistě lepčejší…Viď Bořku, že už je to lepčejší… Viď Bořku