Popereme se

Jednou? Možná… Určitě!

Nevím, jak to mají ostatní synové se svými otci, ale já s tím svým nejsem schopný cokoliv udělat.Všechno by dělal úplně jinak, nebo aspoň trochu jinak a i když musím uznat, že praktických zkušeností má vzhledem k vlastnoručně postavenému baráku daleko více než já, neznamená to, že bych si čas od času nemohl myslet opak.

Moc dobře vím, na co stačím a na co ne a nestydím se přijít pro radu, ješitný v tomhle směru nejsem, ale aby mi radil, jak sekat trávu, či jak rozdělávat oheň, to už je trochu moc.

Svou práci (naštěstí ji není moc :-)) jsem se tedy naučil organizovat tak, abych se s ním nepotkal. Někdy štěstí mám, někdy nemám, a když se k tomu všemu ještě přidá nevrlá nálada, nejlépe nás obou, tak všichni v ulici vědí, že spolu zrovna něco velikého kutíme.

V takových chvílích si pak vzpomenu na to, jak on s nadhledem přecházel veškeré mé dětské připomínky, když se vrtal v něčem, co mu zrovna nešlo.
„Je to rozbitý. Umíš to opravit? Nezavoláme někoho, kdo to umí?“ říkával jsem bezelstně, ale taťka, nevím proč, reagoval jako nešetrně otevřený papiňák.
Dnes tak reagujeme oba.
Ve stejnou chvíli.
Maminka nás musí milovat…

Přivezli nám nesložený dřevěný stůl s židličkami a k němu přihodili 468šroubků. Zoufale jsem si to budoucí neštěstí prohlížel a věděl jsem, že u sestavování tohoto skvostu se popereme.

Otecko si všechno důkladně prohlédl, koukl na mě a povídá:
„Ty, poslouchej… Na tohle si někoho zavoláme. U toho bychom se vážně pobili.“

Jednou se jisto jistě popereme…

Dnes to ale nebude.