Zvyk je železná košile, které se jen tak nezbavíte…
Boženka se svojí maminkou jezdí už třetím rokem jedním a tím samým autem, ke kterému díky spoustě společných, ať už příjemných, či nepříjemných zážitků chovají jisté, velmi silné sympatie. Občas na něj i zoufale žárlím, protože zlé je autu na rozdíl ode mě odpuštěno obratem a o tom dobrém, co spolu mají za sebou, se mluví nejen při dlouhých zimních večerech.Onehdá jsem proto zaplesal, když za mnou Boženka s maminkou přišly, že jim mazlik, tedy auto, nejede a ony nutně potřebují na nákupy.
Moc prý jím, říkala maminka.
Božka dodala, že nejím, že přímo žeru a své prohlášení pak podtrhla mávnutím katalogem s novou kolekcí bot před mým nosem.
Rázem jsem pochopil neodkladnost celé situace a galantně jim nabídl vůz svůj.
Z příjemného lenošení mě probral mobil.
„Bořane, pomoc! Okradli nás! Někdo nám ukradl auto!“ křičela rozrušená Boženka do telefonu.
Okamžitě jsem byl na nohou a začal panikařit, neboť i já chovám ke svému autu jisté letité sympatie.
„Už jsme splašily i pána z informací a ani on nám ho nenašel a víš co je průšvih?“ otázala se Boženka „Já v tom autě nechala peněženku!“ dodala zdrceně.
Podlomila se mi kolena!
Já přišel o auto a ona fňuká nad šrajtoflí!
Proud mých myšlenek se mísil tu a tam s vulgarismy a Boženčino bědování jsem ani nevnímal, věnoval jsem se totiž postupujícímu brnění v levé ruce, doplněné těžkým dýcháním a tíze všeho světa na srdci.
Padl jsem na kanape, trochu se tím probral a počal opět komunikovat.
„Tož to zavolejte policii Boženko, doklady máš? A espézet nadiktovat chceš?“ optal jsem se věcně a již odevzdaně čekal na stejně věcnou odpověď.
Místo odpovědi ovšem přišel úplný balzám na duši:
„Bořane, nedělej ze mě blba! Espézetku mazlika znám!“ odpověděla rázně.
„To je dobře a znáš espézetku i našeho druhého auta, holčičko moje?“ upřesnil jsem laškovně.
… a znala!
No není Boženka úžasná? 🙂