aneb Jak zatočit s miláčkem na pět způsobů.
Jelikož se mi poslední dobou při každém mém pohybu po bytě dostávalo oslovení „Poletucha“, nemeškala jsem, zasedla k odborným publikacím a začala hledat, čím že jsem si takové nádherné oslovení zasloužila.
A ejhle!
Ono být taková Poletucha, není zase tak špatné. Sice bych měla vzhledem připomínat elfa, svým původem být skřítek, k čemuž mám doufám daleko, ale ty magické schopnosti, kterými poletuchy oplývají, ty bezpečně ovládám.
Dokonce jsem vyčetla, že Poletucha dokáže sesílat až pět čarodějnických kouzel dle vlastního výběru.
V mém případě padla volba na…
Abrakadabra, nikam nepůjdeš!
Abrakadabra, doma budeš!
Abrakadabra, umyj nádobí!
Abrakadabra, zajdi nakoupit!
Abrakadabra, vytři podlahu!
Další nápadnou shodu jsem objevila v povaze.
Taky jsem mírná a klidná a pokud náhodou už někdy nejsem, pořád mám v záloze ty kouzla.
Odborná literatura říká, že taková poletucha umí číst i myšlenky.
To můžu jen potvrdit!
Naprosto přesně třeba vím, co si ten můj miláček myslí, když zrovna šůruje podlahu, čímž vlastně jen plní nějaké mé kouzlo.
Navíc dokonce jednou denně můžou splnit speciální přání blízké osobě!
Takže každé Bořkovo úpěnlivé přání: „Nádobí mám umyté, smím si zakouřit než nakoupím a vytřu podlahu?“ je vždy předem splněno…
Ježíši, být POLETUCHA, to je vám taková krása…