To chce klid a chladnou hlavu…
Parkování v naší ulici je zakázáno v obou směrech po celé její délce pro její nedostatečnou šířku, ale vzhledem k existenci nedaleké zoologické zahrady je to zákaz neustále porušovaný. V létě to se sebezapřením tolerujeme, ale v zimě, díky sněhu, je to komplikace mnohdy nepřekonatelná.Ono na jedné straně zkuste si vyjet do kopce zasněženou ulicí, kde sebemenší chyba znamená srážku s některým z aut, které lemují cestu z obou stran a na straně druhé zkuste pak zamést chodník, po kterém přejelo, či na něm stále ještě parkuje auto.
Oboje mě spolehlivě rozčílí…
Mě to rozčilí, ale Boženku chování bezohledných řidičů nechává na rozdíl ode mne chladnou, ta se totiž rozhodla být občansky aktivní a neustále, letos snad již po sté, obvolává státní i městskou polici a mě pak rozčílí k tomu všemu ještě nečinnost policie samotné.
„Bořane, klíííd, uklidni se, jsi jak čertík z krabičky, běž se raději zchladit úklidem chodníku …“ dobírá si mě a k tomu všemu mě následně z okna při zametání a pluhování pošlapaného chodníku povzbuzuje.
V takových chvílích nemám raději slov…
Jednoho odpoledne jsme měli s Boženkou naplánovanou cestu a já přistavil auto na silnici, jako vždy, posadil si ji do vozíku, přeci jen skákat přes kaluže mi ještě nemůže a sněhu je všade po kolena a spolu jsme pak vyrazili na dobrodružnou cestu skrze bílou překážku.
Po deseti minutách jsem ji konečně za neustálého dobírání dotlačil k autu, kde jsme vpadli do náruče dvou městských strážníků.
Jejich oznámení, že to bude za dva tisíce nechalo po tom desetiminutovém posilování chladným tentokráte mě, za to Boženka plna rozčilení se v rámci spravedlnosti rozkřičela na celou ulici stejně razantně a s plným nasazením, jako když vítá mě při mých pátečních návratech.
Strážnici neměli šanci!
Za prvé, na tohle je na akademii nepřipravili a za druhé byli oba evidentně svobodní a něčeho takového neznalí, ale i tak se jim postupně otvírala pusa údivem, protože Boženka se do své role líté občanky a hajitelky práv místních rezidentů tak zažrala, že vzteky pomalu vstávala z vozíku za neustálého lamentování…
Strážnici zachraňovali čest svým obvyklým:
„Pro tentokrát se spokojíme s domluvou, pane řidiči.“ a úprkem ustoupili do svého vozu, při nasedání si se zoufalými výrazy ve tváři povídali o zázraku…
Nevím sice jestli tím zázrakem mysleli Boženčino z vozíkuvstání, nebo to, jak to s ní dokážu vydržet, ale jedno vím jistě!
Boženka mě svým výlevem vůči policistům odsoudila k doživotnímu rozčilování při kličkování na sněhu mezi auty a uklízení chodníku jakbysmet.
Po tomhle jejím výstupu k nám už totiž nikdy žádný policista nepřijede ani kuli vraždě, natož kuli parkování…