….a tváře s proudem slziček
Podle Jáchymovského kondiciogramu mám oslabené dny.
Sobotního hlídání kamoščiných sémat – dvojčat(mimochodem posledního května měli čtyři roky) se tedy ujali mí rodičové, kterým se babičkovský a dědečkovský pud rozjíždí na plné obrátky.
Chlapci přijeli se svými narozeninovými dárky doslova po zuby uzbrojeni. Meče, pistole, ochranné štíty, pouta, kuličkové zbraně a dva pytle antiperlově vypadajících nábojů.
Vypukla válka. Kluci stříleli na všechno co se jen pohnulo. Nejžádanější cíl, na který je dědeček naváděl se slovy, že ten nelze minout, bylo babiččino pozadí a volně pobíhající zmatený pes, kterého přejmenovali na Šaryka.
Mamka pobíhala po baráku, pes lítal jako splašený a táta neúnavně plnil prázdné zásobníky kuličkami do plna. Kulky svištěly vzduchem, doprovázené dětských smíchem a nářkem raněných posléze i umírajících.
Po vyhlášení příměří vyhnala babička dědu i s klukama na procházku a obhlídku dobitého území, aby mohla coby zajatec v klidu poklidit a uvařit.
Návrat malých bojovníků na bojiště byl obrovským zklamáním. Nic netušící babička pro níž je vrcholem zbrojního průmyslu palička na maso, v zápalu úklidu všechny náboje prostě vysála.
Pláč nebral konce. Nebylo zbytí, musel se rozkuchat pytlík z vysavače. S uplakaných bojovníků se staly dvě Popelky. Přebírali a třídili kuličky od prachu a smetí. A na tvářích jim zrál potutelný úsměv na blížící se VENDETU.
Hlavně děděčkovi.