Lidé jsou zvláštní tvorové, protože jen málokdo z nich umí být šťastný s tím, co má. Většinou si věcí a hlavně lidí jedni váží, až když je ztratí…
Nový rok se blížil a spolu s ním je čas novoročenek a ty až do letošního roku chodily tak nějak sami, ale v každém případě mimo mě. Jenže sestra odešla na mateřskou dovolenou a při úkolování padlo oko otecka zákonem schválnosti na mě. Celý příspěvek
aneb Jak se nový vozík za 24hodin stal pátým kolem u vozu.
„Mám ho!“ křičela Boženka už ode dveří.
„To já taky a neřvu tady na lesy…“ zavrčel jsem otráveně a zvedl oči od pochroumaného telefonu.
„Mám nový vozík, koukej!“ Celý příspěvek
Jistě že ne, ale jednou to přijít musí!
Ani přes všechny ty trable, které mě v životě potkaly, nepřestávám věřit, že jsem šťastný člověk, místy i pokorný a tak drobné rány osudu, možná spíše jen obyčejné smůly, snáším s humorem a nadhledem. Není proto divu, že blízké okolí tím doháním až k šílenství, a čím je jeden blíž, tím spíše se dříve, nebo později zblázní a začne mi usilovat v tom lepším případě pouze o holý život a v tom horším případě pak o mou pomalou bolestnou smrt.
A jednoho krásného dne chyběla Božence k tomuto stavu šílenství už jen jedna malá pomyslná kapka… Celý příspěvek
aneb Kombinace jednoho z extrémů lenosti a provozní slepoty.
Ačkoliv název pokoje – Pokoj pro hosty – napovídá něco jiného, opak je pravdou. Ačkoliv se považuji za domácího hráče domácnosti, považuji tento pokoj za své hájemství. Jinými slovy, zde mám ukrytou svou láhev šnapsu proti bezesným nocím, zde nabírám sílu po velkém obědě a zde se ukrývám i před všemožnými strašidly nabírajících nepochopitelně podobu Boženky. Celý příspěvek
Něco rychlého a levného???
Po dlouhé době jsem dostala kluky na hlídání, a ačkoliv neskutečně vyrostli, ještě pořád jsou to ti stejní střelci bez skrupulí. Stále pro ně není žádným problémem, zatímco se jenom otočím, pečlivě přestavět celý pokoj, hrdinně se tlouci v prsa a následně se smíchy plazit po zemi, když valím oči na totálně cizí obývák, který byl ještě před malou chvilkou můj. Celý příspěvek
aneb Příště si tu facku uštědřím raději sám…
Spousty času jsem strávil hledáním jakéhokoliv zvukového záznamu vyprávění pana Františka Nepila. Coby malý klučina jsem jeho slova přímo hltal a krásně se mi u nich nejen usínalo, ale i hrálo a protože kdo hledá, nakonec i najde, našel jsem zaprášené desky i já. Celý příspěvek
aneb Jako by nestačilo, že se dokážu znemožnit na požádání doma.
Má zkušenost je taková, že školení se dělí na záživná a k smrti nudná. Zatímco ty první jsou věčně obsazené, takže se tam nemáte skoro ani šanci dostat, ty druhé jsou povinné a jedno takové mě minulý týden potkalo.
Hned po vstupu do místnosti školení mě překvapila komorní atmosféra a takřka rodinné vazby mezi některými účastníky, kdy se v malých hloučkách mezi sebou bavili a hlasitě smáli.
To se mě ovšem vůbec netýkalo.
Nikoho jsem neznal.
Cítil jsem se jako liška v kurníku a tak jsem začal pozorovat ostatní.
Bodrý, hurónsky se smějící pán s knírem mezi dvěma dámami.
Dvě na první pohled znuděné slečny drbající všechny kolem.
Klimbající pán poslouchající s univerzálním úsměvem nekonečně klevetění od své kolegyně.
Afektovaný, neustále si věci na stole rovnající pán, kterému jeho doprovod něco nadšeně vyprávěl a používal k názorným ukázkám vše, co bylo právě pečlivě zarovnáno.
Mé oči pomalu doklouzaly až k přednášejícímu pultu, kde stál evidentně si zoufající přednášející a zápolil s notebookem, a protože jsem se nudil a trochu se vyznám, nabídl jsem mu svou pomoc a záhy už přepojil špatně zastrčené kabely, přepnul na projektor a po tom všem slyším, že má někdo problémy s otevřením okna.
Neváhám tedy a nabízím svou pomoc i zde, neboť jsem s touto okenní mechanizací zápolil při své první návštěvě tohoto školicího centra zrovna tak. Jednoduchým grifem otevírám okno a vše doplňuji i o vysvětlení, jak na to.
Chvíli na to se u stolku s kávou dozvídám, že kávovar nefunguje, ale protože nějaký podobný máme doma, obratem odstraňuji plný zásobník s použitým kafem a rázem je kávy opět dostatek.
Než jsem se vrátil na své místo, zastavil jsem se ještě u klimatizační jednotky, která neustále chrlila proudy sálavého tepla, a pomohl ji vysvětlit, že zase taková zima skutečně není.
Školení pomalu začínalo a já si v klidu užíval euforický pocit z vykonaných dobrých skutků, plácal se v duchu po rameni a sáhl sebevědomě po sklenici s vodou, z níž jsem si spíše symbolicky usrkl a polkl…
Jak už to bývá, když se někdo vznáší neodůvodněně v oblacích, přistání bývá kruté.
Při sebevědomém polknutí se totiž můj hrtan vzbouřil a zůstal na truc otevřený. Okamžitě jsem se začal dusit, do tiché místnosti kašlat na celé kolo a bojovat o každou molekulu vzduchu. Abych ovšem zachoval dekorum, s oběma rukama před pusou a s neskutečně rudýma a uslzenýma očima jsem se aspoň očním kontaktem omlouval všem přítomným.
A v tomto zbídačeném stavu, kdy bych sám sebe nejraději utratil, se tohoto ochotně ujmuly ony dvě unuděné slečny a posměšně mi polohlasem uštědřily onu ránu z milosti:
„Hele, MacGyver se dusí!“
Ono se řekne psí život… ale já bych ho třeba bral!
Některé noci netrávíme spolu. Boženka je obklopena dostupným pohodlím, sterilní čistotou a lidmi v bílém, ale ani to ji nezabrání, aby mě na dálku dirigovala, co kde mám podělat. Snáším to statečně, neboť vím, že to dělá z lásky a to její telefonní lamentování snášející se na mou hlavu ji nakonec navozuje pocit teplého domova. Celý příspěvek
Pyrrhovo vítězství
Podzim je nejkrásnějším obdobím začínajícím již v březnu první odkvetlou sněženkou. Aspoň tak to psal Karel Čapek v Zahradníkově roce a já mu dávám za pravdu. Celý příspěvek
Rychle, kvalitně a levně?
Obchody mi nevadí, dokážu tam trávit, pokud má Boženka potřebu, celé hodiny. Vždycky si tam najdu nějakou zábavu. Nejednou si tam přečtu třeba i celou knihu, než se rozhodne pro tu pravou barvu, která ji bude ladit. Co ovšem přímo nesnáším, je nakupování oblečení na mě.
A nejhorší na tom je, že potřebuji nové džíny.
„Půjdu s Tebou.“ zvolala Boženka. Celý příspěvek
