aneb Možná už brzy u vás přespím za ubytování a stravu
Pořídila jsem si psa. Budu přesnější. Nepořídila, ale vyfasovala jednoho od kamarádky. Budu ještě přesnější. Nebylo to od kamarádky, protože té bych tento danajský dar zvládla s přehledem hodit na hlavu, ale od jejich dvojčátek a na ty mám já slabost. A Bořek má zase slabost na psy. A to já jsem nevěděla a teď se nestíhám divit.
…cos mi to pro pána krále udělal!
Konečně jsem se probrala ze štědrovečerního šoku a po dlouhém rozjímání jsem se rozhodla sdělit své dojmy široké veřejnosti.
…ale zas tak moc jich nebude
Zvláště po několikahodinovém neutuchajícím tiku v oku po Boženčiném nekompromisním zásahu do mé duševní stability si čas od času v duchu říkám, že hůř už na tom snad ani nikdo být nemůže.
Naštěstí ale existují i výjimky.
Spousta lidí v tomto předvánočním čase šílí.
Pečou, nakupují, gruntují.
To se mě ovšem netýká.
Snad se mi to jeho fantazírování podaří uvést na pravou míru!
Pevně věřím, že s vyprávěním o pátku, se kterým se Bořek tak roztahoval, já zvládnu uvést na pravou míru na prostoru polovičním…
??? Nebo je to PF 2010 ???
Vážení čtenáři, přejeme Vám dobrý poslední den v tomto roce!
Ze všeho nejdříve vám musíme poděkovat za přízeň v uplynulém roce, která je pro nás hnací silou, motivací, ale hlavně osobní radostí.
Děkujeme!
Páteční dobrodružství zcela z jiného soudku.
V pátek jsem chvátal domů. Jak taky jinak. Měl jsem se zúčastnit vánoční besídky mého bývalého zaměstnavatele a druhý den pak absolvovat vánoční turnaj. To znamenalo být v podstatě dva dny v háji a z toho nekoukalo nic dobrého. Boženka sice o všem věděla dopředu, ale i tak, celá říčná z toho rozhodně nebyla.
V pátek jsem tedy chvátal domů, abych s ní mohl strávit co nejvíce času a trochu si ji ještě udobřit.
…aneb o tom, co se stane, když ztratíte třetí ruku.
Nechci být škodolibý, ale zkuste si představit svůj pracovní den bez připojení k internetu, bez ranní porce zpráv, bez kontroly emailů, nebo dokonce bez počítače celého. Patříte-li k lidem, kteří se po přečtení výše uvedeného hororového scénáře strachy oklepou, pak vězte, že já si to minulý týden představit zkusil a hned druhý den jsem byl vyslyšen.
Pyrrhovo vítězství, nebo Bořkovo sportování, ono je to vlastně prašť, jak uhoď.
Je to bez mála skoro rok, co mi Bořek hrdě oznámil, že odchází zkusit své štěstí do haly, kde se hraje fotbálek. Nevěřila jsem mu tenkrát ani slovo až do jeho návratu. Kulhající a funící Bořek mě dostatečně přesvědčil, že se asi vážně tomu sportu věnoval. Ukázal mi modřinu na holeni, budoucí modřinu na stehnu a červené ucho od loktu a hrdě hlásil: „Vyhráli jsme!“ Zakroutila jsem hlavou a za týden se nestíhala divit, když vyrazil zas.
Takhle to šlo týden, co týden, přesněji ještě třikrát. Stále se vracel domů s novými modřinami, až jednou dorazil zázračně bez úhony a s prý nespravedlivou prohrou na krku. Druhého dne se z toho roznemohl, na 14 dnů ulehl a poté, díky četným boulím na hlavě, na fotbálek konečně zapomněl.
A dnes to tu máme zase. Je čtvrtek a já pozoruji Bořka, jak se houpavým pohybem snaží dostat z postele, protože ho bolí celé tělo, ale i tak má na tváři bolestný úsměv, protože včera přeci vyhrál a do toho přemýšlím, jestli mám toho tak zvaného kamaráda, který mu fotbálek připomněl jenom zabít, nebo i mučit.
Když už jsme u toho mučení…
Příští týden zkusím Bořkovi navrhnout, zda-li bych si do něj nemohla kopat já. Nechala bych ho samozřejmě několikrát zakřičet gól, to je jasné a mám za to, že bychom nakonec byli oba dva šťastnější.
Přeci jenom, jako lékařka vím kam kopat, aby si ten fotbálek vydržel hrát co nejdéle…
