Zápisky z dovolené na Sardinii – díl osmý – poslední a mentálně oslabený
Poslední dny strávil Bořek v mentálním útlumu a projevovalo se to různě. Hned ráno se od Táňky dozvěděl, že má pinďour, což Boženka zvládla okomentovat jen vystrašeným pohledem směrem k Táňce. I Táňka pochopila, že má co vysvětlovat a ihned dodala, že tatínek má větší pinďour, než maminka a v klidu si pokračovala ve snídání. Zaplať pánbůh pro zúčastněné rodiče, neboť být to naopak, Bořek by to nerozdýchal.
Táňka si neustále k snídani poroučela na střídačku papriky a párečky a Boženka tak s každou změnou měnila obsah stolu. Samozřejmě to Boženka nemohla zvládat věčně a tak už čím dále více častovala Táňku svým zabijáckým pohledem. Táňka to nemohla dlouho vydržet a tak nabídla Bořkovi první příležitost k mentálnímu selhání, který zachraňoval její žvatlavé sdělení k Božence:
„Maminka (se) zlobí, chce říct Táňko! asi. Půjde do kouta asi.“
Načež Bořek, chtějíc korigovat lehký projev drzosti robátka, autoritativně směrem k Táňce pravil:
„Táňko, taková nerozhodnost by umořila daleko většího vola, než je maminka.“
Rázem byl klid před bouří na všech frontách.-
Bořek následně žehlil, jak se dá. Pečoval o Táňku a plnil jí i ta nejnesmyslnější přání, hlavně aby měla Boženka čas na nabrání sil a vedlejší odměnou mu byly neustále pochvaly. Bořek nafoukl kruh a už slyšel:
„Tohle umí jenom tatínek a maminka nééé.“
A takhle to bylo se vším až do chvíle, kdy si Boženka posteskla:
„Proč tohle neděláš se mnou?“
Bořek pohotově zareagoval bez toho, aby začal přemýšlet:
„Koukej se a uč se, jak se to dělá s chlapama!“
Inu, dobré úmysly někdy vedou rovnou do pekla, že?
Naštěstí Táňka ihned vycítila, že je zapotřebí s pochvalou přispěchat i za Boženkou a hnedle kontrovala:
„Maminko, ale ty máš větší prsa než tatínek… a těžký!“
Rázem byli všichni spokojení a rozhodnutí odebrat se od bazénu k moři, což byl především od Táňky obdivuhodný krok, protože z moře měla obrovský respekt. Záhy jsme pochopili, že k tomuto rozhodnutí ji motivovalo hlavně shledání se Lukášem z vedlejšího pokoje. Za prvé byl „velkák“ a za druhé se s ní bavil, jako se sobě rovným.
Návštěva moře tak probíhala poprvé bez řevu, kdy Táňka s Lukášem a Bořkem stavěli hrady z písku a Táňka, ač namočená a od písku od hlavy až k patě zamazaná vůbec neřvala, že je špinavá a chce umýt a stavěla a stavěla a stavěla. Co dělaly maminky Táňky i Lukáše nikdo neví, protože jakmile byli všichni tři zabavení, jiný svět pro ně přestal existovat. Nakonec to vypadalo tak, že Táňka běhala plnit kyblíček do moře a vlny ji omývaly vlásky, ale ani toho si nevšímala. Inu, s cizími Táňka méně diskutuje a více se přizpůsobuje. Boženka si jen hudrovala, že je jí líto, protože Táňka si přeci měla nechat poradit od nás, což pohotový Bořek opět zazdil konstatováním, že maminka si také raději nechá radit od cizích a nikoliv od něj.
Bořek zkrátka perlil.
Odpolední šlofík přišel vhod všem a byl dvouhodinový, což Bořek, aniž by věděl, co ho čeká, vítal. Nejdříve si Táňka u bazénu adoptovala cizí rodiče a na své si vzpomněla až v momentě, kdy potřebovala koupit rodiče a to navíc jen proto, že její noví, ti adoptovaní, ji ještě nerozuměli, protože jinak by ji dostala od nich. Inu, blondýna je v Itálii cennost hodná rozmazlovaní. Podruhé si Táňka vzpomněla na tatínka při předvečerní hodince s čačou a hned poté s aerobikem, kdy Táňka poprosila Bořka o koníka svým klasickým: „Dej mi ke mně!“ a hbitě a bez zadýchání absolvovala obě třicetiminutové lekce. Bořek hned poté zkolaboval.
Zbylé dny pak proběhli ve velmi podobném duchu. To znamená v poklidu a střídavě u bazénu a se zkolabovaným Bořkem u moře. U bazénu rodiče neexistovali a u moře Táňka rodiče opěvovala, jak jsou dobří, že se moře nebojí.
Příští rok pojedeme zas.