aneb Soukromé pasti po našem.
Přiznám-li, že:
Boženka má opravdu vytříbený vkus.
Boženka je k tomu všemu i hodnou ženou.
Nemůžu být ani překvapen, když udělá dobrý skutek a čas od času mi koupí něco na sebe. Jak je známo, jsem přeci jen její vizitkou.
Jak je ovšem taky známo, cesta do pekel je dlážděna dobrými skutky…
„Koupila jsem ti kravatu. A hezkou!“
Skutečně. Bavlněná, bílomodře jemně proužkouvaná a do toho všeho nepatrně proužků oranžových slibovalo kombinace s většinou mých košil.
S radostí jsem hned druhý den sáhl právě po nové kravatě, abych udělal Božence radost stejně tak velkou, ale ouha…
Kravata byla o poznaní tlustší a klasický uzel tak vyšel o kousek větší, než má hlava, nehledě na to, že délka kravaty po první knoflík od krku taky nebyla zrovna ideální.
Doufajíc, že jsem jen nešikovný, zkusil jsem to tedy podruhé, potřetí a … posté.
Nezbývalo než tedy zkusit uzel jednoduchý a po opět nekonečných a nervy za časného rána drásajících pokusech s nastavením délky kravaty byl výsledek skutečně o něco lepší.
Délka kravaty se posunula již na akceptovatelný druhý knoflík od spodu a uzel se smrskl na velikost poloviny mé hlavy.
Po tomto výkonu jsem vzteky brunátný třikrát oddechl, nasadil křečovitý úsměv a šel se ukázat Božence. Snad bude mít radost aspoň ona… „Proboha, co to máš za kravatu?“
„Tu od tebe!“ odsekl jsem.
Jak taky jinak za časného rána a po těch všech trampotách, ale Boženka se nenechala varovným tónem odradit:
„Tak kravata je dobrá, ale co to máš za uzel?“
„Ten obyčejnej!“ vykřikl jsem spolu s prásknutím dveří.
…a od té doby vždy, když chci Boženku rozpálit do běla, či začít den o něco energičtěji, nebo si prostě jen oprášit povědomí o pyrrhově vítězství, sáhnu neomylně po této kravatě, která mi dopřeje od všeho tu správnou trochu.