Příběh o tom, co Bořkovi raději ani nevyprávím.
Domácí pohoda. Venku lije jako z konve. Já sedím zachumlaná v křesle do deky a čtu si. Moji fantazii na plné obrátky zaměstnává Harry Potter a Fénixův řád. Podvědomě vnímám i zvuk cinkající lžíce v hrníčku. To si mamina, pro změnu začtená do denního tisku, míchá kávu, jako o život .
Do toho všeho najednou nečekaná rána pěstí do stolu spolu s pronikavým:
„Kšššc!“
Leknutím se mi zavřela knížka a psík dřímající v košíku dostal vteřinový infarkt. Nedala bych moc za to, že si leknutím i ucvrkl.
Zmateně jsem se začala rozhlížet po pokoji, cože se to děje. Na venkovním parapetu seděla kočka. Schoulené do klubíčka našlo to malé chůdě zrovna na našem okně kousek suchého místa v tom škaredém deštivém počasí.
Netušila ovšem, že moje maminka není zrovna spřízněná kočičí duše.
„Jedéééš! Kšššc!“ další pronikavý syčící jekot mi úplně rozvibroval bubínky v uších.
Kočka však nehnula ani brvou.
Se zájmem jsem začala pozorovat boj těch dvou šelem. Na jedné straně pološílená mamina, jejíž agresivita pomaličku ale jistě narůstala, zatímco na straně druhé klidná, všemi smysly dokonale vyzbrojená kočka, která jí měla přezíravě na háku.
Další rána do stolu.
Pes s sebou trhl, až vypadl z pelechu na podlahu. Vystrašeně zívl a hodil na maminu smutný a odevzdaný psí pohled. Kdyby uměl mluvit, jistě by se zoufale zeptal: „Už je tady konec světa?“
Mamina si jeho pohled ale evidentně špatně vyložila a okamžitě v něm viděla spojence.
„Charlíku, podívej, kočička… Štěkej… TRHEJ!!!“
Když se ten náš o třetinu menší trhač než ta kočka, se kterou měl dle povelu urychleně a nadobro skoncovat, snažil stát neviditelným, nešlo nevybuchnout smíchy. Mamina mě sjela zabijáckým pohledem. Kočka se ovšem na parapetu zatím ani nehnula a vsadila bych se, že zatímco šelmu v teplém pokoji chytal amok, venku v zimě a dešti bylo slyšet spokojené kočičí předení.
Začínala jsem se bát toho, co přijde.
Mamina skenovala pohledem pokoj. Zřejmě hledala nejvhodnější předmět, kterým vetřelce odehnat. Moje obavy se naplnily. Její pohled padl na psí pelech. Ještě, že to nebohé zvíře odešlo hledat klid někam jinam, jistě by byla schopná po té kočce hodit i jeho.
Copak jí tam zaujalo?
Natahuji zvědavostí krk, div jsem sama nevypadla z křesla.
Buvolí kostička. Respektive kost!
Nestačila jsem se ani nadechnou a už vůbec něco říct…
Mamina popadla kost, jako pračlověk kyj a bezmyšlenkovitě se ohnala směrem k oknu.
Kočka zmizela ve vzduchoprázdnu pod oknem a o pár setin vteřiny později zařinčelo dopadající sklo na parapet v místě, kde jako by nikdy ani nebyla.
Nádech hororu tomu dodala tupá rána brzdící buvolí kosti, která se po ladném letu, kdy s sebou brala vše, co ji stálo v cestě, zastavila až v čelním skle Škody Octavie parkující až do teď bezpečně nedaleko našeho bývalého okna.
Mimochodem buvol je buvol.
Toho nějaké sklo nezastaví.
Netrvalo dlouho a kostička propadla i tím čelním sklem.
Dílo bylo dokonáno.
Maminka se zavrtala hlouběji do křesla, usrkla kávy a se spokojeným vydechnutím si počala opět pročítat denní tisk. Zatímco já byla po překonání nevěřícného údivu nucena sebrat knihu, deku a raději mlčky se přesunout někam za psem, tedy někam, kde je teplo a kde nebude vřískat autoalarm.