Když pánbůh dopustí i můj otecko spustí.
Představte si muže konzervativního, seriózního, vybraného chování, upraveného příjemného vzhledu, zkrátka muže gentlemana s charismatem.
Takový je můj otec.Nebudu zde rozvádět, že většina mých úchylek víceméně pramení z odpozorování jeho chování. Ono totiž, co jeden používá přirozeně, může na druhém vypadat leckdy směšně, zvláště pak s promile v krvi.
Nechci mluvit ani o tom, že první hovorová slova jsem od něho zaslechl v šestnácti letech, kdy si stěžoval na cenu parkoviště větou:
„Oni po mně chtěli za parkovné dvě pětky.“
Dnes chci mluvit o tom, jak při prvním setkání s Boženkou využil své znalosti z mladí, získané právě na Moravě…
Před prvním setkání s rodiči jsem Božence ozřejmil jejich hodnoty, vlastnosti a chování a varoval ji, ať se ničeho neděsí, že jsou pod tím vším zcela normální. Povedl se mi ovšem pravý opak. Přenesl jsem na Boženku obavy ze setkání.
A nastal den „D“.
Boženka se na první návštěvě chovala přeslušně, odpovídala spisovně a já ji nepoznával a chvílemi ani nerozuměl, a když jsme byli po čase poprvé malou chvíli o samotě, stihla si mi postěžovat:
„Teda, vaši jsou ještě slušnější a inteligentnější, než jsi mi říkal. Zaskočili mě a já vůbec nechápu, jak se jim mohlo přihodit něco takového, jako jsi ty?!“
Rodiče se vrátili s lahví hodobožového vína, tatínek pronesl proslov, skoro jako při vítání občánků do města, jen v našem případě proběhlo vítání do rodiny a rozvážně rozlil každému z nás.
Hodil jsem po Božence očkem a ta byla úplně unešená kultivovaným projevem obou mých rodičů a s pohledem na mě jen smutně povzdechla…
A jako kdyby otecko slyšel mé zoufalé bědování, rozhodl se u přípitku uplatnit své znalosti z mládí o Moravě.
Decentní a křišťálově čistý zvuk přiťukávání můj tatínek prořízl hlasem, který jsem neslyšel ani od největšího grobiána:
„Oči pičo!“
Ke všem jemným reakcím i myšlenkovým pochodům, které nastaly v následujících dvou vteřinách, se nedá ani zdaleka přiblížit ve dvouhodinovém podrobném popisu.
Zkusíme to tedy alespoň stručně…
Maminka vyvalila oči, trochu vína jí steklo po bradě. Kolena se jí pak lehce podlomila, až zavrávorala. Boženka polkla naprázdno a v jejím udiveném obličeji se zračila myšlenka, zda-li vůbec slyšela správně a zda-li to vůbec někdo řekl. Já se pak začal pouze neoriginálně dusit a lapat po dechu.
A přesně po takové chvilce, aby nikomu nestihlo dojít, co se vlastně stalo, se tatínek vrátil ke kultivovanému projevu a řekl:
„A teď si to, vážení, zkuste říci sami a pozpátku. Hezké, že?“ usmál se na každého zvlášť a směrem k Božence pak ještě dodal: „A tohle mě, Boženko, naučili v mládí tam u vás na Moravě. Každý se tam pak při přípitku kouká s úsměvem do očí toho druhého. Bohulibý to kraj!“
Později ten den v noci se ke mně Boženka přivinula a tiše pošeptala:
„Asi budeš přeci jen jejich. Jen jsi ještě nedozrál…“