aneb Jak se nový vozík za 24hodin stal pátým kolem u vozu.
„Mám ho!“ křičela Boženka už ode dveří.
„To já taky a neřvu tady na lesy…“ zavrčel jsem otráveně a zvedl oči od pochroumaného telefonu.
„Mám nový vozík, koukej!“
To už ovšem bylo něco, co za mou pozornost stálo!
Druhý vozík v domě znamená ještě větší klid v rodině. Ony totiž patra jsou dvě, a když je jen jeden vozík a Boženka chce dolu, tak snesu nejdříve ji a potom se vrátím pro vozík. To by ještě šlo, ale když chce nahoru, nesu opět pochopitelně nejdříve ji a pak se vrátím pro vozík a to je přesně ten kámen úrazu.
V prvním patře je spousty lákadel a to pak stačí, aby mi zazvonil telefon, já absolvoval jeden krátký hovor, můj pohled na jeho konci spočinul na lednici a už je všechno špatně, protože já jenom nejím, já se i kochám samotným pohledem na to jídlo a než si jeden připraví svůj švédský stůl, každý jednotlivý kousek pohladí očima a mlsně se olízne až za ušima, už je oheň na střeše, přesněji Boženka v druhém patře.
Ten večer jsme chválili vozík, ať už z jakýchkoliv důvodů, oba dva. Měl navíc i zezadu delší úchyty a tak jsme jednomyslně rozhodli, že to bude vozík vycházkový a zůstane v prvním patře. Jaký to byl idylický večer, ale už nás trochu znáte a je vám jasné, že to nemohlo vydržet dlouho…
Hned druhý večer to přišlo.
Boženka si celý den rovnala listy ze šanonů a pečlivě z nich stavěla nekonečný komínek, aby se na samém konci dnu euforicky otočila s tím, že má hotovo a právě těmi delšími úchyty smetla vše ze stolu.
Teď máme vozíky dva. Boženku nosím na rukách i nadále, ale cestou zpět pro starý vozík nosím vozík nový. Boženka ho nemůže ani vidět. To víte, dolů to ještě jde, ale když Boženku nosím nahoru, to pak stačí, aby mi v prvním patře zazvonil telefon…