aneb Některé dny špatně začínají, ale překvapivě dobře končí.
Kutilem ze záliby nejsem, ale když má jeden doma Boženku i nemožné se děje zcela běžně a na počkání.
„Broučku, dneska mi navrtáš ty nové věšáky na ručníky v koupelně, ju?“ doslova zapěla Boženka libozvučně, ale já se i tak z té představy oklepal.
„A pomůžeš mi?“ mé uši nevěřily, co, že jsem to právě vyslovil.
Ono pracovat s Boženkou je sice krásné na pokoukání, ale jinak značně depresivní. Boženka totiž umí všechno líp. Ano, úplně všechno a nebojí se mi kdykoliv poradit a vytrvale bazírovat na svém, dokud nepodlehnu a neposlechnu. Trochu mi tím připomíná mého otecka s nímž pracovat manuálně je taky o velkém soustředění, aby jednomu vydržely nervy.
Nad vodou mě pak drží jedině vědomí, že oni dva při práci se mnou trpí naprosto stejně, ne-li ještě víc.
„Jak já ti můžu pomoc?“ zeptala se Boženka pochybovačně a překvapeně zároveň.
„Budeš mi držet lux, abych nenadělal v koupelně až budu vrtat.“ vysypal jsem ze sebe, zaskočen svou pohotovostí, zcela logickou odpověď.
A šlo se na věc.
Připravil jsem do koupelny zbrusu nový lux se skoro průmyslovým sacím výkonem jehož vybírání, pořizování a samotná koupě by jistě stály za samostatné vyprávění, ale o tom až jindy. Boženka si tu novou rodinou chloubu projížděla s takovou očividnou láskou a zaujetím, až mě žárlivě píchlo kdesi pod žaludkem, ale zvládl jsem to a odevzdaně šátral po kapsách po všem potřebném náčiní s pocitem, že teď se stane něco, co mě bude v konečném důsledku bolet daleko víc, než nějaké žárlení na nového Boženčina vysávajícího miláčka.
Pečlivě jsem naměřil rozmístění šroubku a vše si nechal Boženkou schválit. Hřebíčkem si udělal nepatrnou dírku do glazury na dlaždičce. Hned na to jsem nervózně sáhl po vrtačce. Nasadil správný vrták. Celou vrtačku naposledy zkontroloval. Mrkl po Božence v jejichž očích se zračilo lehce škodolibé očekávání katastrofy. Koukl i na dlaždičku a zapřemýšlel, kdepak já seženu novou, protože nám nezbyla ani jedna náhradní. Boženka mi ale zapnutím vysavače přetrhla veškerou nit černých myšlenek a výkonný zvuk stroje zavelel do práce.
Začal jsem vrtat.
Po počátečním odporu zajel vrták do dlaždičky, jako nůž po másle a mně se značně ulevilo. Co ulevilo. Já vnitřně jásal. Hubice luxu se stáhla od nového otvoru v dlaždičce a já se pln radosti chystal udělat hřebíčkem v místě dalšího vrtu nepatrný vryp na glazuře, aby mi neprasklo něco, co zatím zdárně vydrželo mé úsilí.
A v tom jsme to za sebou uslyšel.
Lux se do něčeho zakousl a šponoval svůj výkon k maximu. Do toho se ozývaly zvuky nerovného zápasu. V očekávání nejhoršího jsem se rychle otočil, abych stihl jednat v sebeobraně, ovšem to, co jsem uviděl mě srazilo do kolen.
Hadice luxu byla kolem Boženky obmotána a hubice samotná zakouslá do jejího oka. Koukal jsem jako blázen. Byl to zápas na život a na smrt. Než jsem se na cokoliv vzmohl, užasl jsem dle Boženky na chvíli delší, než bylo vhodné, nad nerovným bojem hada s křehkou ženou, který pomalu, ale jistě svírá nebohé tělo oběti a začíná ji připravovat o poslední zbytky vzduchu.
Hada jsem vypnul jediným dupnutím a stále ještě nevěřícně koukal na Boženku.
Ta ovšem opět jen ukázala jakou dámou je. Koukla na mě se svým čerstvým cucflekem na oku a jakoby bez zájmu, za to však hrdě pronesla:
„Chtěla jsem se podívat, jaký to má výkon.“
Začínal jsem se culit, potom i smát a nakonec zcela netaktně doslova řehtat.
Tentokráte na mě Boženka prosebně mrkla očkama a už pokorně špitla:
„…že to nikomu neřekneš, že ne?“
A já neřekl, ale napsal…
Nakonec to nebyl vůbec tak špatný den.
Jediným domácím miláčkem už jsem zase jen já.
Nedělám totiž cucfleky.