aneb Každý rok vyrazí ten můj sedlák ke Chlumci a věří, že letos to bude všechno jinak.
„Boženko, Boženko, kde mám plavky, ručník, mýdlo.“ halekal na mě Bořek v sobotu před osmou hodinou ranní a já si mnula oči, jestli ještě nespím.„Nekoukej, nediv se a poraď! Já mám přeci ten volejbalový turnaj. Ty jsi na to zapomněla?“
O tom, že mi to zapomněl říci úplně, jsem raději pomlčela a jala se hledat zmíněné propriety, které byly samozřejmě všechny na svém místě. Každý rok, když Bořek vyráží sportovat, je to s ním stejně marné.
Před devátou už byl fuč, jak pára nad hrncem a celý den hrál a neměl asi ani pauzu, protože mi nestihl napsat jedinou sms, ale s o to větším humbukem mi dorazil domů ve čtyři hodiny na čtvrtém místě a po čtyřech.
„Boženko, jen si dám spršku a ještě to jdeme probrat k pivu, ano. Nezlob se na mě, za chvíli jsme doma.“ a se vší tou nemohoucností jak řekl, tak udělal.
Kdy přišel domů nevím. To už jsem spala, ale byla jsem dávno vzhůru, když se ráno probudil, svalil se z postele a plazil se do sprchy za samého naříkání a bědování a prošení o pomoc.
Jenže pomoc pro něj není žádná, i když tedy na výběr ten sportovec vlastně má…
Buď si celý rok bude válet šunky a pak si po nárazovém celodenním skákání doláme kosti sám, anebo mu kosti dolámu já, pakliže se bude snažit skákat kdekoliv jinde, než doma!