Spěchem letem Bořkovým světem…
Prapůvodně jsem Vám dnes chtěl vypovědět o tom, jak jsem se z letadla dobrovolně vyhodit nechal, což je pro mě záležitost úsměvná, popravdě, až hystericky úsměvná, ale vývoj událostí mé úmysly pozměnil a ačkoliv se od tématu nevzdálím, místo smíchu dnes budu vážně uvažovat…
Nejdříve jsem si toho všiml v pátek. To jsem si plný obav ze seskoku k Božence přišel postěžovat. Vyslechla mě a začala mi radit a povzbuzovat, jako by to byla běžná brnkačka.
„Prosím tě, ty o tom mluvíš, jak kdybys skákala o sto šest.“ nevydržel jsem.
„Bořečku, ty jsi asi zapomněl, že jsem lítala záchrankou a tam je jeden seskok povinný…“
„Jeden.“ odfrkl jsem nesmyslně povýšeně.
„…a protože mě to chytlo,“ pokračovala Boženka „tak jsem si to pak ještě párkrát zkusila. Přesněji:19x“
Huba se mi otevřela údivem a už jsem raději mlčel.
xxx
A pak to bylo hned ve středu.
„Bolí mě zub, osmička, víš jaké to vůbec je? Taková bolest!“ vyhrkl jsem na Boženku chvíli potom, co se mě zeptala, proč se tvářím jak kakabus.
„Hele, mladej, nemám už ani jednu osmičku a o každé bych ti mohla vyprávět a o bolesti se přede mnou ani nezmiňuj, myslím, že už jsem si své užila!“ usadila mě bez pardonů.
A zase měla pravdu a já mlčel a přemýšlel…
A v tu chvíli mi to došlo a celý svět se rázem stal smysluplnějším místem.
Ono totiž platí nejen, že nepochválím-li se sám, Boženka to za mne neudělá, ale stejně tak i nepolituji-li se sám, neudělá to za mě Boženka zrovna tak.