Letmé vzpomínky všedního dne.
Sice jsem v nemocnici s Boženkou jako doma, ale stále tam cítím respekt i z té poslední prasklé dlaždičky a zrovna když jsem ji z dálky, pohledem zdravil, otevřeli se na chodbě dveře a z nich sestřička zakřičela do chladné kachlíčkové chodby své syrové:
„Pane Nývlte, tak pojďte na toho Holtra…“„Jó, holtr…“ okamžitě jsem vypustil vzpomínky na špacír.
Ten jsem nosil tehdy v čtyřiadevadesátém, když jsem o prázdninách vyrostl snad o 20 centimetrů, trpěl nízkým tlakem, omdléval na počkání a těsně předtím mi každý říkal, že jsem zelený, jak holina a to samo o sobě vedlo k nevyhnutelnému…
Jednou doma, o samotě, jsem měl stav těsně před omdlením a nenapadlo mě nic lepšího, než se zaběhnout podívat do koupelny, jak vypadá zelená holina. Rodiče mě našli ve vaně a toto nepatrné nedorozumění stačilo k tomu, abych byl poslán obvoďačkou pro Holtra.
Sestřička byla krásná a s úsměvem mi nalepila všechny čidla a za pásek připnula přístroj ve velikosti walkmana. Druhý den při odevzdání srdečního záznamníku už tam nebyla, za to ta nová, postarší, se podivila, že mi včera nevyholili hrudník a jednu po druhé mi strhala všechny přilepená čidla.
Ten rok jsem chodil celé léto v triku, neboť jsem vypadal jak beruška pětitečná.
Po této vzpomínce mi z pusy vypadlo spolu s uculením i tiché zabrumlání:
„Pane Nývlte, nezapomeňte se nechat vyholit…“
Boženka na mě koukla a nešťastně pronesla:
„Ty jsi jasný blázen, zase se culíš a teď i brumláš!“